All Posts By

Irene

Bon voyage

Memoáry z Maroka

05/09/2018

Musím přiznat, že Jony je v plánování volnočasových aktivit, výletů a dovolených zběhlejší než já. Ne, že bych nebyla dobrodruh, nebo ráda seděla doma. Řekla bych, že naopak. Jsem celkem otevřený člověk a nebráním se novým a neznámým věcem. K takové povaze dobrodružnost tak trochu patří. Jen potřebuji někoho, kdo to „dobrodrůžo“ bude iniciovat. Moje iniciativa totiž většinou začíná a končí tak, že řeknu: „JEEEE, TAM JEDNOU CHCI!“ Málokdy ale otevřu diář, navrhnu datum, nebo se podívám na letenky. Až když ke mně přijde Jony s jeho promyšleným kalendářem a návrhem kam a kdy pojedeme (přinejlepším už i zmonitorovanou dopravou do cíle), začnu i já brát plánování svého nebo našeho času vážněji. Trošku si to protiřečí s tím, že mě organizování obecně baví a nejsem tak úplně chaot, co se mého časového harmonogramu týče. O plánování a organizování bych se mohla rozpovídat na několik stránek.  To bych ale povídala mimo mísu. Zpět k věci.

Při plánování prázdnin se letos věc měla stejně jako vždy. Jony navrhl destinaci. „Pojedeme do Maroka.“ Jony už je zkušený cestovatel, což se o mně říct nedá. Můj jediný výlet na jiný kontinent byl k moři do Turecka. Kývla jsem a koncem dubna jsme po pár hodinách hledání nejlepšího spoje do Maroka koupili letenky do Casablancy (v hlavě mi hned hraje píseň „As Time Goes By“ ze stejnojmenného filmu). Rozhodli jsme se, že navštívíme několik míst a naši cestu do Maroka pojmeme jak jinak, než dobrodružně. Zarezervovali jsme si přes půjčovnu v Casablance auto (Fiat 500), abychom mohli objet místa, která chceme, a mohli jednat tak trochu spontánně. Letěli jsme 13.7. z Zürichu a strávili na cestách necelých 10 dní. V příštích několika článcích se pokusím shrnout naše zážitky.

13.7. Zürich – Casablanca 

V pátek kolem poledne vyrážíme na letiště. Většinu času přemýšlím, jak se dostaneme do hotelu, který je vzdálený od letiště zhruba hodinu. Bus a vlak stojí skoro nic a taxík 30 dolarů. Takže to vidím na bus nebo vlak. Nevíme ale, jestli stihneme poslední spoj do města. Když zrovna nepřemýšlíme o přepravě do hotelu, díváme se v letadle na FRIENDS, který jsem viděla už tolikrát, že bych mohla každý díl převyprávět bez šmíráku. Jony na ně kouká poprvé a při úvodní znělce trsá tak, že se třese celá řada sedadel. Baví tím cestující a já rudnu, protože na nás koukají. Jonyho lidi kolem nezajímají a prozpěvuje si text úvodní znělky, který neumí.

V shuttlu z letadla na letiště se seznamujeme s Mohammedem, který díky tomu, že má slovenské a české spolubydlící poznal, že mluvíme některou z těchto řečí. Fronta u pasových kontrol je dlouhá, a tak máme čas si s M. pokecat. Jede domů na prázdniny. Cestou do Maroka ho okradli a už přes den nic nejedl. Vytahuju muffiny, které jsme měli na cestu a nabízím je M., který neví, co muffiny jsou, ale poznává, že je to jídlo a s úsměvem od ucha k uchu si s námi povídá dál. Nabízí nám, že nás jeho strejda vezme do města. A já už byla připravená rozloučit se s třiceti dolary, abychom kufry netahali hromadnou dopravou. Shodou okolností jsme ubytováni ve čtvrti, kde bydlí M. strejda, což nám v 10 večer dělá náramnou radost. Nebudeme se toulat v pátek večer v neznámém městě. Ufff. Při loučení nám M. dává své číslo a s Jonym slibujeme, že se ozveme, až pojedeme do Fésu, odkud M. pochází a kam máme namířeno na konci naší dovolené. Dáváme si večeři v restauraci vedle hotelu a jdeme brzo spát, protože nás příští den čeká cesta do Marrákeše.

14.7. Casablanca – Marrákeš

Vyzvedáváme auto, dáváme si kafe a chceme vyrazit na cestu. Připravili jsme si na roadtrip playlist na Spotify, ale v našem činkvečentu není možnost připojení mobilu. Nezbývá nám nic jiného, než poslouchat marocké hity na rádiu, nebo si zakoupit bezdrátové repráčky. A tak se vydáváme do obchodu s elektronikou. Cestu nám pomáhá najít pán, co jde zrovna od zubaře a prý má času nazbyt. Snažíme se ho přesvědčit o tom, že si poradíme sami, aby po nás nechtěl „spropitné“, jak je v Maroku běžné. Pán s rovnátky se ale nenechává odradit a hledá obchod s námi.

Před odjezdem se ještě zastavujeme u mešity Hassan II. Než jsme všechno obešli, je čas oběda. Dávám si tradiční jídlo tajine a Jony pizzu. Casablanca nás moc neohromila. Je to…město, které nemá žádné historické centrum. Už jsme natěšený na Marrákeš a konečně vyrážíme! Repráčky hrají skvěle. Cesta nám docela utíká a cobydup přijíždíme do Marrákeše. V předměstí se řídí docela v pohodě, ale hned co přijíždíme do města, probíhá mi hlavou historka Jonyho tety z Maroka o uraženém zrcátku. Jsem ráda, že máme automat. Brzda, plyn, brzda, plyn, troubím, brzda. Jony mi asistuje a na offline mapách mě naviguje k hotelu. Ze všech stran se na nás chrlí skútry, kola, spřežení s osly i chodci. Zastavujeme na parkovišti, které vypadá věrohodně (je označené a má ceník). Platíme parkovné až do druhého dne (30 dirhamů = cca. 60 korun) a vyrážíme k hotelu, který se má nacházet 5 minut od parkoviště. Kluk, u kterého jsme zaparkovali, nám chce ukázat cestu do hotelu (mimo jiné nám nabízí nejlepší hašiš ve městě) a nenechává se odbít, jako pán s rovnátky. My sledujeme naší offline mapu a před námi jde pořád ten neodbytný kluk. Nejde se ho zbavit. Před hotelem po nás chce 150 dirhamů za jeho odvedenou práci. Po krátkém smlouvání, při kterém je naším cílem vymluvit se z placení, mu Jony do ruky strká 20 dirhamů, aby nám ten blbec nepoškrábal auto. Mizíme do vstupní haly hotelu, který pro nás Jony zarezervoval k mým narozeninám, a necháváme za námi náš první, a řekla bych, že skoro jediný „nepříjemný“ incident s místními. Je tu neuvěřitelný klid, obsluha je moc milá a dokonce s námi jeden ze zaměstnanců jde vyzvednout auto, abychom ho přeparkovali na „bezpečnější“ místo. To, že omylem parkujeme na dalším „špatném“ parkovišti, nebudu nadále rozebírat. Porozhlížíme se po hotelu, díváme se na město ze střešní terasy a připravujeme se na večeři. Po krátké procházce dorážíme na náměstí/tržnici Jema el-Fnaa. Žije to tu. Ze všech stran se vám někdo snaží prodat všechno možný. Nabídky ignorujeme a odbočujeme do postranní uličky, ve které nacházíme Café Babouche, které nás zaujímá tím, že nám nikdo neslibuje „the best price and quality in town, only for you my friend!“ Dáváme si smoothie z avokáda, pomeranče a jablka (mňam), Jony objednává shawarmu a já zase tajine. Jídlo nám moc chutná, je tu klid, čisto a obsluha je milá. Cesta domů nám trvá déle než cesta na náměstí. Jony po 15 minutách zjišťuje, že má v navigaci zadaný špatný cíl. Nevadí. Já bych byla úplně ztracená. Čtení z mapy je jedna z dalších věcí, které přenechávám Jonymu.

Kolem jedné ráno mě probouzí hluk na chodbě před naším pokojem. Jony chce hlasitým hostům říct, aby se ztišili, ale já mu zakazuji vycházet. Nerozumím ani slovu, ale podle tónu, kterým mluví, mám pocit, že se nejedná o hlasitou konverzaci, ale hádku. Po chvilce slyšíme zařvání a rozbíjení skleniček. Kontroluji, jestli máme zamčené dveře od pokoje a abych pravdu řekla, mám nahnáno. Po chvilce (zdálo se mi to spíše jako dloooooouhá chvíle) se hluk uklidňuje a já zase usínám.

15.7. Marrákeš – Vallée de l’Ourika – Marrákeš 

Při snídani se nám omlouvá personál hotelu za hluk. Od kluka, který s námi přeparkoval auto a rád s námi prohodil pár vět zjišťujeme, co se v noci dělo. Hostům, kteří si na „oslavu“ zaplatili do hotelu dámskou společnost, se nedostalo žádné služby, jelikož je prostituce ilegální a hotelový personál jakoukoliv nemravnou činnost hned zatrhl. Celá situace vyústila v hádku o peníze, na které jejich společnice za odpracovaný čas naléhaly. Pánové ale odmítli platit za nevyužitou službu. Celý ten příběh nás celkem rozesmál a už na včerejší nemilé probuzení nemyslím.

Po snídani domácích specialit vyrážíme na výlet k vodopádům, které se nachází u městečka Ourika. Cestou se zastavujeme v turistických informacích, abychom zjistili nějaké „tajné“ tipy, kam zajít. Ještě, že mám Jonyho, který se se všemi domluví francouzsky. Cestou k vodopádům se zastavujeme v restauraci a objednáváme si jak jinak než tajine. Jí se to v celém Maroku, ale v každém městě tak trošku na jiný způsob, a tak nám nevadí jíst pořád do kolečka „to samé“. Pokračujeme dál a po chvilce přijíždíme do vesnice, ze které se šplhá dále k vodopádům. Parkujeme, už víme jak se dostat ze spárů otravných „průvodců“, i když jsou pěkně neodbytný, a vydáváme se na výšlap. Cesta je úzká, je tu hodně lidí v žabkách a celá cesta nahoru se hrozně tááááhne. Vodopád byl hezký, ale moc nás neohromil. Spíše nás zaujal výhled na hory velikého Atlasu. Pospícháme k autu, abychom stihli finále fotbalu. Stihli bychom to akorát, kdybychom nezapomněli na časový přesun. Už se hraje druhý poločas a Jony zuří. Chorvatsko prohrává a já nemám důvod fandit. Usínám. Po hodině se probouzím, Jonymu se už zklidnil tep, i přesto, že prohrál na poslední chvíli v tipovací soutěži. Jdeme do bazénu na střešní terase a sledujeme západ slunce. Romantikaaaaa. Máme hlad a vyrážíme na večeři. S výběrem jídla jsme byli den předtím spokojeni a tak zdravíme známé tváře v Café Babouche, které se usmívají a děkují, že jsme je opět navštívili. Hned, co začínáme jíst, se Jony přestává mračit.  Po večeři se chvíli procházíme a jdeme spát, protože další den balíme kufry, loučíme se s Marrákešem a pokračujeme dál.

Někde za mnou jsou davy, které se fotí s vodopády. My se raději vyfotili s výhledem na hory.

16.7. Marrákeš – Ait Ben Haddou – Kalaat M’Gouna

Snídáme, loučíme se s překrásnou terasou a necháváme kufry na recepci. Dopoledne trávíme ještě v Marrákeši. Navštěvujeme palác Bahia a procházíme se městem poprvé ve dne. Na tržnici se mi líbí slaměná kabelka a tak Jony smlouvá jako zkušený kupec, protože já se neodvážím. Zbytek suvenýrů plánujeme koupit ve Fésu. Obědváme v restauraci, která paří ke stejnému řetězci jako Café Babouche. Na porcích se tu nešetří. Neustálé příšerné vedro mi zrovna nepomáhá v boji s plným talířem, který bych klidně mohla zpracovávat k obědu i zítra.

Bahia Palace

Marrákeš

Vracíme se pro věci do hotelu, loučíme se s personálem a vyrážíme na první delší cestu. Zdoláváme Tizi n’Tischka (klikatou cestu, která vede skrz Vysoký Atlas) a v pozdních odpoledních hodinách přijíždíme do Ait Ben Haddou. Natáčel se tu seriál Game of Thrones. Místo v seriálu ztvárňuje město Yunkai, které dobyla Daenerys Targaryen. Stavíme nedaleko vyhlídky, odkud je vidět na celé opevnění. Nestíháme ani vyjít z auta a už se u nás objevuje místní a nabízí nám, že nás tu provede. Jony mu narovinu vysvětluje, že jsme studenti, nemáme peníze a rádi se projdeme sami, jelikož nemáme moc čas se zdržovat. Pán (později zjišťujeme, že se jmenuje Hassan) říká, že nás provede ze solidarity a nebude to brát jako svoji práci. Je nám jasné, že se ho jen tak nezbavíme, a tak s ním vyrážíme k pevnosti. Hassan cestou Jonymu vypráví pár zajímavostí o místě. Hliněné městečko máme zkouknuto cobydup, jelikož Hassan náš komentář o tom, že nemáme moc času, vzal vážně. Obcházíme tedy jen kousek osídlení a vyrážíme zpět k autu. Ne. Auto je jiným směrem než nás Hassan vede. Nevěřícně kokám na Jonyho, který si taky není jistý, kam má Hassan namířeno. Prý nám chce ukázat, jak žijí berbeři (původní obyvatelé severní Afriky). Ve vesnici moc lidí není a kolem nás nevidím ani člověka. Nechce se mi k němu domů. Chci k autu. Než ale stihnu něco říct, stojíme před domem. Zve nás dál. Jony vidí, že se mi dovnitř nechce a i on sám je trošku skeptický. Zůstávám venku a Jony jde zčeknout situaci. Super. Nevím, co je lepší. Jít k neznámému berberovi domů, nebo tu stát sama uprostřed ničeho a čekat. Po chvíli na mě vykukuje z vrátek Jony, který říká, že se nemusím bát. Hassan nás ujišťuje, že není žádný barbar, ale berber a ukazuje nám místnost s kotlíky a komínem (dírou ve zdi), kde připravují svá tradiční jídla. Zve nás do další místnosti a já jen doufám, že ten dům není moc velký, protože mi to celé není moc příjemné. Procházíme kolem paní, která nevypadá, že by byla štěstím bez sebe, že jí tam Hassan tahá cizince. Nestihám se rozhlédnout v další místnosti a už držím v ruce jehně, které mi Hassan podává a fotíme se. Pokračujeme dál do kuchyně, obýváku a pokoje pro hosty, kde prý můžeme přespat. Děkujeme za nabídku a vycházíme zadními dveřmi ven, odkud je vidět celé opevnění. Procházíme se k autu a loučíme se. Hassan nám dává číslo, abychom ho mohli kontaktovat nebo ho doporučili dalším návštěvníkům. Opravdu po nás nechce žádné peníze, pouze něco na památku. Dodržel své slovo. Vytahuji jeden švýcarský frank. Hassan si ho prohlíží, děkuje a mává nám na rozloučenou.

Ait Ben Haddou

V pevnosti Ait Ben Haddou se nachází pár obchůdků se suvenýry.

Už je tma a den strávený v autě nás oba unavil. Soustředím se na dobře označenou vozovku, protože nic jiného vidět není a těším se do hotelu (Kasbah Agoulzi), který jsme zabookovali den před tím přes booking.com. Po už ani nevím jak dlouhé cestě přijíždíme (aspoň si to myslíme) na místo, kde by se měl nacházet hotel. Jony: „Tady doprava.“ Oba se díváme na ulici, kam mám odbočit. Nejsem si jistá, jestli tohle naše činkvečento dá. A ani jestli to dám já. Odbočuji a po metru cítím, jak se mi kola protáčejí a já trochu sjíždím na suché zemině a šutrech. Rezignuju. Adrenalinu na mě bylo dnes už dost. Jony přebírá vyjíždění do krpálu. Je hrozná tma a my vidíme jen místa, která osvětluje auto. Na bookingu psali, že mají parkoviště pro hosty zadarmo. Nevím, jestli je tohle úplně zadarmo. Na vrcholu kopce je nějaká stavba nebo opuštěný dům. Nic nevidím. Může to být cokoliv. Je tma jak v pytli a s Jonym už přemýšlíme o tom, jaké je to spát v činkvečentu. Sjíždíme dolů a naštěstí u cesty sedí dva chlapi. Prý musíme jet ještě 2 km rovně. Chytá mě další vlna naděje. Jedeme dál, ale nic nevidíme. Další chlapi u silnice. Prý musíme jet ještě chvíli. Po pěti minutách mě naděje už opouští. V dálce vidím ceduli. Odbočka do našeho hotelu! Řekli jsme, že přijedeme v 19h je asi půl jedenáctý. Už nás zase vidím, jak spíme celou noc na parkovišti před hotelem. Naštěstí hned z hotelu vychází pán, který o nás ví a pomáhá nám s kufrem. Jeho manželka nám nabízí večeři, kterou pro nás schovali. Jsme spíš unavení než hladoví, ale ze slušnosti neodmítáme. Na terase nás čeká večeře. Předkrm, hlavní chod, dezert. Jsem hrozně unavená a usínám, jen co si lehnu. Najedená, umytá a v posteli.

Kasbah Agoulzi 

Me, myself and I

Můj boj s ekzémem

18/10/2017

Můj příběh

Jako malá jsem mívala v létě ekzém, který se mi objevoval v záhybech (ruce, kolena). Žádné větší problémy mi nezpůsoboval a vždy jsem věděla, že po létu a vedrech zase zmizí. Používala jsem emulzi a olej do koupele na zklidnění a proti svědění a bylo mi hej. V určitém věku ekzém zmizel a nechal mě na pokoji.

Před třemi lety (2014) mě čekala maturita, přišla na mě nervozita a ekzém se zase objevil. Tentokrát na obličeji, krku, rukou. Měla jsem cca jednou za dva měsíce vyrážku, červený obličej a suchou kůži. Postižená místa mě hodně svědila a pálila. Navštívila jsem kožní, dostala krémy na promazávání a mast s obsahem kortikoidů, kterou jsem měla používat při zhoršení vyrážky. Ekzém se objevoval tedy jenom občas a krémy od doktorky mě v horších časech „vyléčily“. Kortikoidy ale ve skutečnosti ekzém nevyléčí, pouze ho potlačují, a také se nesmí používat dlouhodobě. Proto jsem v boji proti ekzému pokračovala.

Před dvěma lety (září 2015) jsem se přestěhovala do Curychu, kde jsem začala studovat a pracovat. Změna prostředí i obecně velké životní změny měly na moji kůži negativní vliv a ekzém se drasticky zhoršil. Objevoval se častěji, bylo těžší se ho zbavit a rozšířil se i na další místa (zápěstí, záda). Navštívila jsem lékaře v Curychu, který mě ujistil, že měl co do činění s horšími případy, a že se mi určitě povede se vyléčit. Předepsal mi recept na kortikoid, který byl sice velmi slabý a určený i pro miminka, ale stejně… jiné řešení než kortikoid ale podle něj stejně nebylo.Pro každodenní péči o kůži mi doporučil mandlový krém na mazání suchých míst, mandlový olej do koupele a mandlový krém na tělo. Prostě mandle ve všech podobách.

Minulý rok o zimních prázdninách (únor 2016) jsem se rozhodla, že zkusím alternativní léčbu, protože jsem po kortikoidech musela sahat častěji a ekzém mi začínal bránit v normálním fungování. V noci jsem se pořádně nevyspala, protože mě celé tělo svědilo a přes den mě trápilo, jak vypadám. Výběr oblečení byl pro mě omezený. Snažila jsem se místa skrývat, nosila pouze dlouhé rukávy a neodhalovala jsem krk. Přestala jsem se malovat, jelikož make up suchá místa pouze zdůrazňoval. Rozhodla jsem se zkusit něco úplně nového. Navštívila jsem Zdravotní poradenské centrum v Praze, které se věnuje alternativním léčbám. Pila jsem detoxikační čaje a různé doplňky stravy, které čistí tělo od bakterií a škodlivých látek. Také bylo cílem této léčby vysadit kortikoid a zbavit se jeho stop v těle. Přes měsíc jsem kortikoid nepoužívala, kůží jsem měla suchou, rudou a svědila mě. Byla jsem upozorněna, že čištění organizmu ekzém zhorší, protože se látky, které mému tělu vadí, budou dostávat přes kůži z těla ven. Ekzém nemizel, nálada se mi zhoršila a víra v alternativní léčbu upadala. Pár měsíců jsem očistnou kůru dodržovala, ale v horších časech jsem používala kortikoid.

Minulé léto (srpen 2016) jsem se objednala na alergologii v Praze. Na testech zjistili, že mi vadí bříza, různé stromy, byliny, trávy a hlavně kočky. Tyto alergeny můj ekzém zhoršují, nejsou ale jediným faktorem, který tvorbu ekzému způsobuje. Na vznik ekzému mají vliv stres, strava, prostředí, voda (čistota, tvrdost) a také faktory, o kterých ani nevíme. Prostě všechno možné.

V září minulého roku (2016) jsem opět musela na kožní v Curychu, protože se situace zhoršila a to jsem si myslela, že horší už to být nemůže. Předepsali mi opět mandlové krémy, oleje a samozřejmě kortikoidy. Bylo mi na 100% jasné, že jiný lék mi klasičtí kožní lékaři nepředepíší. Tři týdny jsem používala kortikoid, aby se ekzém a zánět kůže uklidnil. Samozřejmě jsem byla po třech týdnech mazání v klidu, ale hned co jsem s kortikoidy přestala, se ekzém pomalu vracel. Léčba problémů se nedařila a náladu jsem měla příšernou.

V březnu tohoto roku jsem dokončila patnáctidenní kůru, kterou my předepsala doktorka praktikující tradiční čínskou medicínu. Současně jsem na její doporučení přestala jíst máslo a lepek. Normální kravské mléko nepiji asi půl roku, protože jsem si všimla, že mě po něm svědí kůže. Často slyším, že to je jenom tím, že si takové poznatky vsugeruji, ale jestli vám po nějakém jídle není dobře a svědí vás pomalu celé tělo, tak raději tuto potravinu vysaďte z jídelníčku a po nějaké době si ji opět dejte a zjistěte, jestli se reakce opakuje. Teď zpět k tomu mléku. Pila jsem chvíli mléko bez laktózy, přešla jsem ale na mandlové a rýžové. Jogurty a další mléčné produkty mi nevadí, jelikož je podíl laktózy v produktech, kde je mléko zpracované, nižší.

Po dopití kůry se kůže zlepšila, ale také změna stylu stravování, a myslím, že i změna práce, na mě měly pozitivní dopad. Co se stravy týče – lepek jsem drasticky omezila. Občas sním i potraviny s lepkem (třeba na dovolené v Itálii je nemožné odolat lepku), ale snažím se dietu dodržovat. Máslo nejím, mléko pouze veganské (mandlové, rýžové, sójové). Čokoládu,obecně sladké a umělé cukry jsem chtě nechtě musela omezit. Nejlepší by bylo lepek a čokoládu z mého seznamu jídel úplně vyškrtnout…ale jak uniknout čokoládě ve Švýcarsku a nedat si lepek, když je všude, kam se podíváte?

Léky proti alergii beru v případech, že jdu na návštěvu k někomu, kdo má kočky nebo občas na jaře – kvůli pilu. Od listopadu 2016 až do června 2017 jsem dvakrát do týdne mazala na místa, kde se ekzém objevoval/objevuje, Protopic (náhražka kortikoidů). Nevýhoda této masti je, že při používání na podrážděnou pokožku pálí a svědí a kůže poté nesmí být vystavena přímému slunečnímu světlu. Proto jsem v půlce června vysadila i tento lék. I přesto, že se nejedná o kortikoid, léčebná látka této masti bránila celkem úspěšně tvorbě ekzému a její vysazení vedlo k opětovnému zhoršení. Vliv na tvorbu ekzému měl i stres, kterému se při zkouškovém období prostě nevyhnu. Po kortikoidu jsem za posledních 5 měsíců sáhla dvakrát a snažila se bojovat s ekzémem za pomocí přírodní kosmetiky. Po zkouškách jsem se objednala na kontrolu do kliniky čínské medicíny, kde jsem dostala 26denní čistící kůru.

Letos v srpnu (2017) jsem si při další kontrole na klinice tradiční čínské medicíny vyzvedla opět čistící kůru a brala ji opět po dobu 26 dnů. Při srovnání mé první návštěvy s aktuálním stavem jsem pochopila, že se cítím lépe. Ekzém se méně objevuje na obličeji a obecně se intenzita vyrážky zmenšila. Dříve jsem dny až týdny v kuse trpěla, protože kůže byla úplně zničená, bolela a při hnutí krkem nebo i lehkém doteku pálila. Fáze klidu a fáze, kdy je ekzém akutnější, se častěji mění a je lehčí se z akutního stavu „dostat“.


Vedle rad doktorů a léčitelů jsem si četla i zkušenosti ostatních na internetu nebo vyzkoušela rady a tipy od známých, kteří mají sami podobné problémy, či se v oboru vyznají. Jsem přesvědčená, že se za poslední půl rok můj přístup k soupeři změnil a daří se mi ho pomalu porážet. Právě proto, že je tolik různých strategií v boji s ekzémem a alergiemi, jsem se rozhodla sepsat můj příběh a předat dál užitečná moudra a triky, které jsem za poslední roky nashromáždila.

Líčení
Každý doktor mi doporučil nepoužívat žádné kosmetické produkty. Tuhle radu nešlo moc poslechnout, a proto jsem zkoušela různé produkty, které jsou určeny pro alergiky, citlivou pleť i miminka, a které mé kůži vyhovují.

Make up
Popravdě řečeno, makeup moc nepoužívám. Potom, co jsem měla obličej plný červených fleků, puchýřů a suchých míst, jsem si uvědomila, že ve fázi, kdy mám obličej zdravý,  není nutné na sebe něco patlat, jenom abych sjednotila barvu pleti. Jsou dny, kdy mám náladu na makeup, ale je víc takových, kdy si dám na obličej krém a jdu ven. Když někam vyrážím večer, tak ze sebe udělám trochu člověka a lehce se namaluji. Tyto makeupy používám zhruba 4 roky:

Clinique stay-matte oil-free makeup je matný, lehce krycí, ale na suchou kůži se více hodí hydratační. Nedoporučuji aplikovat ho na celý obličej, a už vůbec ne bez podkladové báze (krém). Používám ho v kombinaci s Clinique – supermoisture makeup, který je hydratační. Není moc krycí a spíše sjednotí barvu obličeje. Supermoisture nanáším na celý obličej. Na místa, která chci zakrýt aplikuji stay-mate.

Pudr
Nepoužívat! I přesto, že obličej mažu mastným krémem (viz níže) a často se proto leskne, nenanáším na obličej žádný pudr, jelikož kůži pouze vysušuje a nedělá jí dobře.

Řasenka/Stíny
Asi rok jsem nepoužívala řasenku. Pokaždé mi víčka zčervenala a svědila mě. Rozhodla jsem se, že raději budu chodit nenamalovaná, než s vyrážkou na obličeji. Od kamarádky jsem dostala řasenku od Yves Rocher (přírodní kosmetika) – Lash Plumping Mascara a žádné známky ekzému na víčkách jsem si nevšimla. Stíny nepoužívám, možná jednou za rok při plesové sezóně, ale raději je vynechávám.


Odličování
Nejdůležitější je kůži pravidelně čistit (minimálně večer před spaním) a odličovat se. Neodličuji se vodou, pouze přípravky, které není nutné z obličeje smýt. Zhruba dva roky jsem používala Garnier micerální vodu, která mi v poslední době začala vadit. Čas od času si kůže řekne o změnu. Je nevyzpytatelná. Přešla jsem na chvíli na kokosový olej, který make up a řasenku dobře odstraní a pleť i dobře promastí. Jednou jsem procházela kolem lékárny, kde měli slevu na Avène kosmetiku. Koupila jsem Lait démaquillant douceur – jemné odličovací mléko a Lotion tonique douceur – jemné pleťové tonikum. Tyto dva produkty používám zhruba půl roku. V Yves Rocher jsem dostala na vyzkoušení micerální vodu Sensitive Vegétal. I tu můžu doporučit.:)


Krémy

Téma krémy by mělo mít svůj vlastní článek. Už si ani nepamatuji, co všechno jsem vyzkoušela. Jak už jsem říkala, mimo krémy, které jsem dostala předepsané od doktorů, jsem si sama zjišťovala, co mi vyhovuje. Začnu s krémy, které používám teď, jelikož si dovolím říct, že se můj stav zlepšil a už delší dobu (cca 4 měsíce) nemám tak silné vyrážky jako dříve.

Bariéderm – Repairing Cica-Cream  od značky Uriage je určený pro zanícenou a oslabenou kůži se sklonem k ekzémům. Obsahuje zinek, který ekzém vysušuje, ale kůži zároveň promastí. Používám ho hlavně na obličej a spíše ráno. Pokud mám načervenalá nějaká místa nebo mě svědí, používám Cremor Holt neboli Holtův krém. Ten obsahuje ichtamol, který kůži také vysušuje, a menthol, který kůži příjemně chladí a zklidňuje. Obnovující krém Cicalfate od Avène obsahuje také zinek a používám ho podobně jako Holtův krém při svědění nebo zarudnutí kůže. Tyto produkty patří do mé tašky stejně jako například peněženka a klíče.

Ve dnech, kdy mě nic nesvědí, nepálí a kůže není zarudlá, používám nově hydratační krém Sensitive Végétal a stejnojmennou denní péči proti červeným skvrnám od Yves Rocher. Oba krémy kůži příjemně hydratují a dobře se vpíjí.

Další krém, který jsem používala hlavně dříve, jelikož jsem měla velmi suchou kůži, je Pavlovićeva mast. Jedná se o velmi mastný krém ze Srbska, určený na zadky miminek :D. Vyrábí se z mandlí, voní jako marcipán a kůži skvěle promašťuje. Dlouho jsem si myslela, že je ekzém prostě suchá kůže a patlala jsem se jenom touto mastí. Až později jsem se dozvěděla, že se jedná o zanícenou kůži, která mokvá a musí být vysušena.

Na začátku mé ekzémové éry jsem na obličej používala Autoderm PP Baume od značky Bioderma z řady pro velmi suchou kůži.  Po nějaké době na mě přestal působit. Je to možné? Sama nevím.


Ovesná koupel
Pokud vás kůže svědí a je suchá, doporučuji ovesnou koupel. Můžete si jí zakoupit v DM a nebo „vyrobit“. Já lehce rozmixuji ovesné vločky a zabalím do plátěného kapesníku. Nejlepší je zavázat jej za všechny čtyři cípy, aby vločky nevypadaly ven a vhodit do vany. Vločky vypouštějí bílý sliz, který pokožku hydratuje. Kapesník s vločkami během koupání používám jako žínku a promazávám suchá místa.


Vyvařování vody
Pokud je možné, vyhněte se mytí obličeje vodou z vodovodu. Hlavně při cestování nevím, jak má kůže zareaguje a pleť si čistím produkty, které nemusím smývat. Když je voda pro umytí nutná, předem ji uvařím ve varné konvici, aby se z ní vyvařil vodní kámen nebo kupuji vodu balenou.


Termální voda
V létě jsem začala používat termální vodu od Avéne a Uriage, která má kůži uklidnit při svědění a hydratovat ji. U moře jsem ji využila při výletech, jelikož příjemně osvěžuje.


 

Oblečení
Snažím se nosit oblečení z přírodních materiálů. Polyester nebo akryl, z kterých se vyrábí většina oblečení, mou kůži iritují.


Jo a ještě jeden typ. Mně osobně vyhovuje a pomáhá pobyt u moře. Kůži mám zdravou a nesvědí mě. Asi se budu muset přestěhovat někam na jih :).

Tipů a triků je mnoho, každý musí testovat, co mu vyhovuje. Důležité je boj nevzdávat a nepodlehnout stresu a špatné náladě. Vyzkoušejte pár mých rad a třeba změní váš přístup k léčbě. Držím palce :).

 

 

Bon voyage

Dublin

07/02/2017

Jednou jsme s Jonym prohodili, že pojedeme do Irska.. a tak jsme si tento sen splnili a vyrazili do Dublinu. Zasloužený prázdniny po zkouškách!

DSC_0521

Bydlení jsme našli přes Airbnb a můžu ho určitě doporučit dalším návštěvníkům Dublinu! Domek, který vidíte na horní fotce, patří Lorraine, moc milé a skvělé hostitelce. Pronajali jsme si u ní pokoj, mohli jsme používat kuchyň, a samozřejmě i koupelnu a přes den jsme občas odpočívali i v obývacím pokoji. Dům se nachází zhruba 15-20. min pěšky od centra ve čtvrti Smithfield.

Přiletěli jsme ve středu odpoledne, takže jsme přijeli k Lorraine, nechali doma kufry a vyrazili s průvodcem v kapse, foťákem kolem krku a prázdnými žaludky na procházku. L. nám ukázala cestu do centra a dala pár typů na místní restaurace a bary. Hned ve Smithfieldu jsme si dali v dost alternativní restauraci něco k jídlu a prošli se podél řeky do centra.

Ve čtvrtek jsme se nasnídali v Cowtown Cafe, které je dvě minuty od domu. Dali jsme si tradiční irskou snídani (neboli anglickou/skotskou). Obsluha nebyla nic moc, ale jídlo nám moc chutnalo. Naplánovali jsme program na den a vyrazili natěšený prozkoumávat město.

DSC_0532

DSC_0561

Na kampusu Trinity College jsme navštívili výstavu „Book of Kells“, což je rukopis čtyř evangelií napsaný keltskými mnichy těsně před rokem 800. Na konci výstavy se nachází nejstarší knihovna Irska, ve které je uloženo více než 4 a půl milionu knih, písem a svazků.

DSC_0583

Po procházce na kampusu jsme zamířili k O’Conell Bridge a Ha’penny Bridge v samém centru města. Bylo krásný počasí!

DSC_0556

DSC_0616

Večer jsme si dali v „Lilliput Stores“ kávu a skamarádili se s italským prodavačem, který nám dal pár tajných typů a sendviče zdarma (jupíííí). Dojeli jsme tramvají do moderní/nové části – do dublinských doků a cestou domů jsme ve Smithfieldu navštívili tradiční irish pub „The Cobblestone“, který nám doporučovala L. i náš kapesní průvodce. Už venku jsme slyšeli hudbu. Takovou hudbu v ulicích v Dublinu uslyšíte z místních hospod často, a že je tady těch hospod dost! Pár stolů je rezervovaných pro kolemjdoucí i stálé muzikanty, kteří se tu scházejí a dodávají pubu pravou irskou atmosféru. I přesto, že se muzikanti scházejí náhodně, nezní hudba vůbec improvizovaně. Dali jsme si Guinness a těšili se na další den.

V pátek jsme snídali v „A SLICE of Cake Cafe“, kde se nám moc líbilo! Dala jsem si toasty s marmeládou a výýýbornou ovesnou kaši s medem, mákem a banány. J. si dal toast s vajíčky a avokádem. Mňam!

DSC_0639

DSC_0641

Plán na další den jsme už měli – Guinness Store House!

DSC_0669

Prohlídka starého pivovaru je moderně pojata. V přízemí se nachází veeeeliký gift shop. Na začátku „guinessového dobrodružství“ jsme zjistili něco málo o ingrediencích, později i o historii. V dalších patrech na nás čekala ochutnávka a  výstava. V budově se nachází i restaurace, která měla fér ceny. My jsme ale byli plný ze snídaně a vydali jsme se do sedmého patra, kde jsme si v baru s výhledem na celý Dublin dali překvapivě Guinness. Po posezení v baru nám pomalu vyhládlo a tak jsme zašli do čtvrti, kterou jsme ještě neprozkoumali a dali si oběd. Poté jsme se prošli parkem St Stephen’s Green a dostali se k hlavní nákupní třídě. Já jsem odolávala a chladně kolem obchodů procházela, i když mě J. občas musel držet, abych tomu nepodlehla. Došli jsme domů, odpočívali, a zašli do Mulligans Gastro pub, kde jsme plánovali program na další den.

DSC_0758

DSC_0785

DSC_0694

DSC_0706

DSC_0750

DSC_0769

DSC_0779

DSC_0776

V sobotu jsme si udělali výlet do přístavního městečka Howth, kde jsme se prošli k majáku, viděli na vteřinu tuleně, dali si na trhu oběd a čaj v útulné kavárně/restauraci u nádraží (typ od našeho kamaráda Antonia z „Lilliput Stores“)

DSC_0814

DSC_0823

DSC_0850

DSC_0838

V sobotu večer jsme se rozhodli objevovat puby. Proto byla dobrá večeře důležitý základ! První zastávkou byl Mulligans Gastro Pub, kde jsme si dali výýýborný burgry. Naší druhou zastávkou byl Temple Bar, kde bylo naprosto plno a veselo! Náš plán zněl sice „jeden bar, jedno pivo“, ale v druhém baru (The Mezz) hrála skvělá kapela (Till Death Do Us A Party) a zůstali jsme tam celý večer.

Na neděli ráno jsme naplánovali trhy, návštěvu Croke Parku (stadion a muzeum historie irského sportu) a Kilmainham Gaol (vězení, které hrálo důležitou roli při revoluci v roce 1916). Jelikož jsme ale nevěděli, že je vězení tak oblíbená památka a vstupenky jsou vyprodané pár dní dopředu, museli jsme prohlídku vynechat. Prošli jsme se po dlouhém dni zpátky domů přes Phoenix Park (jeden z největších městských parků na světě), který se určitě vyplatí vidět přes den (dají se tu vypůjčit i kola). Zašli jsme do indický restaurace, kde jsme si objednali kopu jídla s sebou, doma se přejedli a zašli na poslední pivo do „The Cobblestone“.

Už se těším až Dublin zase navštívím 🙂

I.

 

Bon voyage

London Calling

29/01/2017

Jelikož jsem navštívila Natali v Southamptonu, který není daleko od Londýna, rozhodly jsme se zapojit ho do našeho programu. Byl to můj druhý jednodenní výlet do hlavního města Anglie, takže kromě památek a shoppingu v Oxford street jsme se s N. rozhodly, že se projdeme do čtvrti, kterou jsme neviděly. Jelikož jsme hledaly zajímavé vintage obchody pro projekt, na kterém N. pracuje, vyrazily jsme do Notting Hillu. Většina zná tuto čtvrť ze stejnojmenného filmu s Hugh Grantem a Juliou Roberts.

DSC_0911

Přijely jsme na Victoria Station, daly si něco k snědku v Pretu (kdo tam nikdy nebyl – doporučuji – najdete ho na každém rohu) a vyrazily kolem Buckinghamského paláce k Hyde Parku. Byla příííšerná zima! Daly jsme si na zahřátí ne moc dobrý kafe na začátku parku v pojezdné kavárně a prošly se na druhý konec, kde už začíná Notting Hill.

DSC_0949

DSC_0928

DSC_0931

DSC_0996

DSC_1015

DSC_1005

DSC_1018

DSC_1031

DSC_1036

Na další zajímavé vintage obchody s retro módou jsme narazily v Sohu. Všechny typy najdete zde.

DSC_1070

Hrozně jsem se chtěla podívat k Big Banu a London Eye, protože jsme se v červnu 2012 podívaly do Londýna poprvé právě s N. a patří to mezi naše společné oblíbené vzpomínky. Proto jsme náš denní výlet v Londýně ukončily procházkou k Westminster Abbey. Po 20 km nachozených za ten den jsme nastoupily do autobusu směr Southampton, ze kterého jsme s bolavýma nohama jen tak tak vystoupily. Druhý den jsme nemohly chodit, ale byla to skvěle investovaná energie.

DSC_0012

DSC_0005

DSC_0017

DSC_0036

DSC_0029

 

 

Food

Cheesecake

29/09/2016

Ahojky. Mám pro vás jednoduchý a skvěly recept na cheesecake.
Poprvé jsem cheesecake dělala na zahradní oslavu narozenin strejdy mého přítele. Vynesli jsme koláč ven, zazpívali oslavenci a za 10 min nezbyly ani drobky. Myslím, že všem chutnal. Jupí.

_dsc0547

Sušenkový základ: 2 balíčky bebe sušenek (červený obal, 2 x 130g),  1/2 másla

Postup/vychytávky/rady/jak peču já:

  • pokud zrovna nejsou v obchodě bebe sušenky, kupte obyčejné máslové
  • záleží jak tlustou chcete mít vrstvu se sušenkami, já jsem první cheesecake dělala s 400 g máslových sušenek a 3/4 másla!, ale můžu doporučit i s 260 g sušenek a půlkou másla 🙂
  • sušenky rozmixujte, rozpusťte máslo a nalijte do mísy s rozmixovanými sušenkami
  • pořádně zamíchanou směs nasypte do formy na koláč (použijte pečící papír nebo formu vymažte dobře máslem) a „uplácejte“ dno koláče
  • směs by neměla být suchá a drolit se (pokud je, přidejte trochu rozpuštěného másla) formu se sušenkový dnem dejte do chladit do lednice a předehřejte troubu na 200°C

„Sýrová směs“: 500 g tvarohu, 1 zakysaná smetana1 pomazánkové máslo125 gramu cukru, 1 vanilkový cukr3 vejcepár kapek citrónové šťávy

Postup/vychytávky/rady/jak peču já:

  • všechny přísady přidávejte a muxujte postupně
  • v Praze jsem používala tvrdý tvaroh, který se používá třeba na ovocné knedlíky, ve Švýcarsku se tento prostě neprodává… a tak jsem použila 2 „obyčejné“ měkké tvarohy, jeden nízkotučný a jeden plnotučný, záleží na vás
  • cukr doporučuji přidávat postupně a směs ochutnávat, pokud má někdo raději více sladké, přidejte cukru víc, já jsem zvyklá zhruba na těch 125-150g
  • směs přelijte přes vychlazené sušenkové dno, chvíli (3-5 min) počkejte aby si dobře „sedla“ a dejte do předehřáté trouby
  • 10 min pečte na 200°C, poté snižte teplotu na 110°C a pečte dalších 20 min
  • pokud se vám směs zdá příliš tekutá, nechte dalších 5 min, ale nezapomeňte, že koláč ztvrdne až vychladne
  • vypněte troubu, a koláč  nechte stát v troubě 1,5 hodiny
  • poté dejte koláč chladit do lednice

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Na rozlučku kamarádky se mi cheesecake rozlámal cestou, která byla víc než zajímavá. I tak doufám chutnal dobře.

U pečení určitě každý přijdete na vlastní vychytávky a nové nápady na ozdobu nebo na nové přísady do směsi.

Přeju příjemnou zábavu u pečení a dobrou chuť!

I.

 

 

 

 

 

Bon voyage

Sardegna, Home and Friends.

23/09/2016

Léto jsem moc neplánovala, protože kvůli práci nemůžu často jezdit pryč. První týden v září jsme s mámou a ségrou měly v plánu Sardinii, zbytek jsem přenechala náhodě. Na poslední chvílí jsem dostala v práci na měsíc volno, sbalila si kufr a jela domů happy jak dva grepy. Byl to hrozně hezkej pocit být doma po delší době a ne jenom na pár dní.

Hned první týden jsem byla na pár oslavách, dala si sraz s lidmi, které jsem dlouho neviděla a nakupovala… S mámou jsme si zašly do kina na Božskou Florence. Film byl ok, žádnej zázrak, ale i tak pobavil.

_dsc1051

S Jonym jsme si zašli do Opapa v Revoluční na snídani. Dali jsme si výýýbornou omeletu. Doporučuji :).

_dsc1048

_dsc1061

_dsc1057

Další den jsme se s kamarádkou prošly centrem. Procházky Prahou miluju a chybělo mi to. Bylo přííííííííšerný vedro, takže jsme se šly „ochladit“ na šlapadla a pak na oběd do Delmartu. Mňam Mňam.

_dsc1080

_dsc1084

„už můžu jíst nebo pořád fotíš?“

 

14454634_1080797248708570_1197207778_n

procházky naším sídlištěm se sousedem jsou tradice 🙂

No a 2.9. jsme vyrazily k moři. Počasí nám vyšlo úžasně. Jenom jeden den jsme měly zataženo, a tak jsme si udělaly výlet do katalánského města Alghero. Sice jsme udělaly jenom pár výletů a spíš se váleli na pláži a jedly gelato, ale s jistotou můžu říct, že Sardinie je úžasná. Kdo tam byl, ten potvrdí, kdo ne, ten ať už plánuje dovolenou na příští léto!

_dsc1185

Pláž v San Teodoru. Jeden den byly tak velký vlny, že lidi ztrácely plavky. Aspoň byla sranda…Promiň ségra. Bylo to fakt vtipný.

_dsc1170

Ráno jsme chodily do hotýlku na pláži na dobrý italský cappuccino a cornetto con crema. Vůůůbec mi nevadilo vstávat brzo.

_dsc1147

_dsc1118

_dsc0149

Když jsme zrovna nevýletničily, tak jsme se válely na pláži, četly časopisy, knížky, poslouchaly hudbu a užívaly si těch hrozně hezkých společných chvil.

Od té doby, co studuju v zahraničí jsem se musela naučit vařit. A baví mě to! Tady jsem nám zrovna připravovala rizoto s mořskými plody.

_dsc0205

_dsc1638

Výlet do Alghera.

_dsc0078

sis v Algheru.

_dsc1702

_dsc1690

_dsc0051

_dsc0068

Já, můj creepy smile a nejdůležitější stvoření na týhle planetě. Děkujeme sympatickému Italovi za foto. Grazie.

_dsc1653

Oběd jsme si daly v  útulné restauraci v centru Alghera. Objednaly sme si samozřejmě všechny tři pizzu. Byla výborná, jak jinak! Zapila jsem jí sardinským pivem, který jsem tam pila asi každý den. Pak jsem ve vodě dělala cviky na břicho abych neměla pivní pupek…

_dsc0019

_dsc0034

Amen.


_dsc1218

Porto Cervo

_dsc1257

_dsc1288

_dsc0216


V Praze nás čekalo hezký počasí a já jsem měla ještě celý týden v Praze před sebou.
Dva dny před odjezdem měla kamarádka rozlučku. Odjela nám do Anglie si udělat bakaláře. Už se za ní chystám!

14285586_594757477362620_1138975647_o

Jsem hrozně ráda, že jsem rozlučku před mým odjezdem zpátky do Zürichu stihla. Viděla jsem lidi, který jsem neviděla hrooooozně dlouho, a který pro mě hodně znamenají. Byl to hrozně hezkej večer. Díky Náco, že si jela pryč (ne nemyslím to vážně). Aspoň jsme se konečně všichni sešly…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

14359643_10208769986864713_89441090_o

<3

Já už jsem zpátky v Zürichu. Začal nám tu už semestr a je tu pořádná zima. Mám zaplý topení, piju čaj a koukám na fotky z léta. Bylo úžasný. Chybíte mi všichni. A Praha taky. Doufám, že brzy na viděnou.

Bye.

I.

 

 

 

Food

Street Food Festival – Fotoreport

30/07/2016

_DSC0267

Minulý týden jsme spontánně s kamarády vyrazili na Street Food Festival v Zürichu.
Po procházce celým areálem jsem si vybrala pár stánků- frozen yogurt, kolumbijské krémové ice coffee a jemenskou kuchyni, kde jsem si dala veganský wrap.

Myslím, že fotky v tomto případě mluví za vše. Dobrou chuť!

_DSC0291

_DSC0286

_DSC0306

_DSC0293

Ke stánku s krémovou kolumbijskou ledovou kávou jsme si zašli všichni. Byla naprosto výborná a další den jsme si s kamarádkou zašly na kafe znovu!

_DSC0314

_DSC0328

_DSC0323

_DSC0324

_DSC0402

_DSC0320

nejdřív zábava a pak práce 🙂

_DSC0256

_DSC0258

_DSC0356

_DSC0352

happy jak dva grepy po jídle

_DSC0338

_DSC0372

 V září, tedy zhruba měsíc po Street Food Festivalu číslo 5 se pořádá číslo 6. Třeba zase podpořím pár stánků :).

Užijte si víkend a hlavně si dejte něco dobrýho!

Irene

Barcelona

Te quiero Barcelona! (part I.)

11/05/2016

Když moje sestra před 6ti lety navštívila Barcelonu, vrátila se zamilovaná a plná zážitků. Hned jsme říkaly, jak se tam co nejdřív podíváme spolu. Po šesti letech a minimálně desetkrát zhlédnutém filmu Vicky Christina Barcelona jsme zabalily kufry a splnily si jeden z našich snů.

Als meine Schwester vor 6 Jahren Barcelona besucht hat , kam sie zurück nach Hause verliebt und voller neuer Reiseeindrücken. Wir haben sofort einen gemeinsamen Ausflug nach Barcelona geplant. Nach sechs Jahren haben wir unsere Koffer gepackt und einen von unseren Träumen erfüllt.

_DSC0292

Návštěvu Barcelony jsme rovnou spojily s narozeninami mé ségry a o to lepší a výjimečnější byl náš výlet.
S mámou a ségrou jsme se sešly na letišti v Barceloně, protože jsme letěly z různých míst. Byla sem happy jak dva grappy, že se vidíme a ještě víc happy, protože jsme v Barceloně!
Ubytování jsme našly přes booking.com. Bydlely jsme v samém centru, v ulici Carrer de Mallorca. Je to ta samá ulice, ve které se nachází i Sagrada Familia. Měly jsme krásný a hlavně čistý pokoj s koupelnou a balkónem. Vedle pokoje se nacházela společná kuchyň, kterou jsme využily na dělání kafe před náročným denním programem, který nám ségra připravila.

Ausflug nach Barcelona haben wir mit dem Geburtstag von meiner Schwester verbunden. Um so besser und ausserordentlicher war es. Ich habe mich mit meiner Mutter und meiner Schwester am Flughafen in Barcelona getroffen, da wir aus verschiedenen Richtungen gekommen sind. Ich war happy, dass ich meine Mädels wieder sehe, und dazu noch in Barcelona!
Unterkunft haben wir bei booking.com gefunden. Wir wohnten direkt in der Stadt, in Carrer de Mallorca. Es ist die gleiche Strasse, in der sich Sagrada Familia befindet. Wir hatten ein schönes, vor allem sauberes Zimmer mit Bad und einem Balkon. Neben des Zimmers gabs eine gemeinsame Küche. Die haben wir am Morgen benutz, um unseren Frühstückskaffee vorzubereiten, da wir fit für unseres anstrengendes Programm, das uns meine Schwester vorbereitet hat bleiben mussten.

_DSC1008

_DSC1006

Nechaly jsme v pokoji kufry a daly si hned vedle hotelu výborný tapas. S plnýmy břichy jsme se prošly Passeig de Gràcia, což je hlavní nákupní třída, ve které se také nachází dvě budovy Gaudího – Casa Batlló a Casa Milà. Odpoledne a večer jsme strávily v gotické částí města a podívali se k přístavu. Byl to pohodový a moc příjemný večer.

Wir haben unsere Koffer im Zimmer gelassen und haben direkt neben dem Hotel ausgezeichnete Tapas ausprobiert. Mit vollem Bauch haben wir einen Spaziergang durch Passeig de Gràcia gemacht, in der sich die meisten Shops aber vor allem zwei Häuser von Antonio Gaudí befinden – Casa Batlló und Casa Milà. Nachmittag und Abend haben wir in dem gotischen Viertel verbracht. Es war ein sehr angenehmer und gemütlicher Abend.

_DSC1013

_DSC0010

_DSC0037

_DSC0077

Casa Batlló (Passeig de Gràcia)

Druhý den byl narozeninový. A proto jsme vyrazily na oblíbené místo mé sestry – do Casa Milà. Na střeše domu, kde prohlídka začíná, jsme strávily asi hodinu. Bylo tam tak hezky, že se nám nechtělo pryč.

Am zweiten Tag hatte meine Schwester Geburtstag. Deswegen haben wir ihr Lieblingsort besucht – Casa Milà. Dort gibt es eine Dachterasse, auf der wir etwa eine Stunde rumgehockt sind. Es war so schön, dass wir nicht mehr weg wollten.

_DSC0127

_DSC0203

_DSC0144

_DSC0241

_DSC0181

Po prohlídce domu jsme se šly najíst na tržnici v centru, kde jsme si daly kalamáry a další mořské potvory. Procházely jsme se centrem, pily kafe, jedly zmrzku, povídaly si a užívaly si společně stráveného času. Večer jsme narazily na super bar, kde jsme si dali narozeninovou sangriu. 🙂

Nach der Besichtigung des Hauses haben wir am Markt in der Stadt Calamari und andere Meeresfrüchte gegessen.
Wir sind dann einfach durch die Stadt gegangen, haben Kaffee getrunken und Eis gegessen, haben gequatscht und die Zeit, die wir zusammen verbringen konnten genossen. Am Abend haben wir in eine Bar angetroffen, in der wir Geburtstagssangria getrunken haben. 🙂

_DSC0435

To be continued..

 

Venezia

Venezia – una bellissima città (part II.)

26/03/2016

Druhý den našeho pobytu v naprosto neeeejkrásnějších Benátkách jsme si udělali výlet vaporettem na okolní ostrovy Murano a Burano. Jízdenka na 24 hodin stojí 20 euro a dá se s ní dostat na různé okolní ostrovy, takže nemusíte vůbec organizovat nějakou výletní loď a nejste na nikom časově závislý. Ráno jsem začaly s  „cappuccino e cornetto con miele“ a v 11 jsme nastupovali na loď.

 
Chápu, že pro domácí cesta vaporettem není nic moc záživného, asi jako pro nás cesta tramvají nebo autobusem – prostě nic neobvyklého, ale já jsem si cestu užívala jako malý dítě.

Ostrov Murano se proslavil sklářstvím. Nachází se tam muzea, hodně obchodů se suvenýry, které jsou převážně ze skla. Prošli jsme se po nábřeží, koupili pár dárků, došli na druhou stranu ostrova a vydali se na další zastávku – Burano.

Burano je klidný, malý ostrůvek plný různobarevných domků. Jako i celé Benátky, tak i Burano je jako nějaké pohádkové místo. Na ostrově jsme potkali pár místních, ale převážně turisty a hodně seflie tyčí…

Po příjezdu jsme si dali oběd – jak jinak než pizzu a vyrazili na procházku.

_DSC0328

_DSC0341

Z ostrova Burano jsme odjížděli pří západu slunce. O to hezčí byla cesta zpět do hotelu.

Večer jsme se do centra projeli lodí skrz Canale della Giudecca, prošli se, zašli do baru v blízkosti hotelu, kde jsme si dali Aperol Spritz (tradiční itlaský aperitiv) a plánovali program na další den.

Počasí nám celou dobu přálo a tak jsme mohly každý den využít naplno. Ráno jsme nasedli na vaporetto a zajeli až na druhou stranu ostrova, do čtvrti Castello. Nachází se tu park a komplex bývalých zbrojnic a loděnic. Bylo zajímavé se podívat i do jiné části ostrova, ale moc dlouho jsme se tu nezdrželi a vyrazily jsme směrem k centru.

Canale di San Marco, Basilica di San Maria della Salute

Foceno z Ponte dell’Accademia (v pozadí Basilica di S. Maria della Salute)

Jak už sem psala v prvním článku o Benátkách, navštívili jsme všechny možné bary a restaurace. Moc se nám zalíbil malý bar s místními specialitami. Dali jsme si pravé benátské sépie s polentou.

_DSC0499

Během procházky v centru jsme navštívili pár autentických obchodů, kde jsme si mimo jiné koupili boty, které nosí benátečtí gondoliéři. Až bude o trochu tepleji, tak je hned nafotím.

Foceno z Ponte dei Tre Archi, max. 5 min od hotelu.

V pátek před odletem jsme ještě měli čas na procházku a dát si gelatto.

Dokonce jsem i stihla přemluvit J., aby mě vyfotil v mém oblíbeném outfitu.

_DSC0560

_DSC0570

Venezia, ti amo!

I.