Bon voyage

Memoáry z Maroka

05/09/2018

Musím přiznat, že Jony je v plánování volnočasových aktivit, výletů a dovolených zběhlejší než já. Ne, že bych nebyla dobrodruh, nebo ráda seděla doma. Řekla bych, že naopak. Jsem celkem otevřený člověk a nebráním se novým a neznámým věcem. K takové povaze dobrodružnost tak trochu patří. Jen potřebuji někoho, kdo to „dobrodrůžo“ bude iniciovat. Moje iniciativa totiž většinou začíná a končí tak, že řeknu: „JEEEE, TAM JEDNOU CHCI!“ Málokdy ale otevřu diář, navrhnu datum, nebo se podívám na letenky. Až když ke mně přijde Jony s jeho promyšleným kalendářem a návrhem kam a kdy pojedeme (přinejlepším už i zmonitorovanou dopravou do cíle), začnu i já brát plánování svého nebo našeho času vážněji. Trošku si to protiřečí s tím, že mě organizování obecně baví a nejsem tak úplně chaot, co se mého časového harmonogramu týče. O plánování a organizování bych se mohla rozpovídat na několik stránek.  To bych ale povídala mimo mísu. Zpět k věci.

Při plánování prázdnin se letos věc měla stejně jako vždy. Jony navrhl destinaci. „Pojedeme do Maroka.“ Jony už je zkušený cestovatel, což se o mně říct nedá. Můj jediný výlet na jiný kontinent byl k moři do Turecka. Kývla jsem a koncem dubna jsme po pár hodinách hledání nejlepšího spoje do Maroka koupili letenky do Casablancy (v hlavě mi hned hraje píseň „As Time Goes By“ ze stejnojmenného filmu). Rozhodli jsme se, že navštívíme několik míst a naši cestu do Maroka pojmeme jak jinak, než dobrodružně. Zarezervovali jsme si přes půjčovnu v Casablance auto (Fiat 500), abychom mohli objet místa, která chceme, a mohli jednat tak trochu spontánně. Letěli jsme 13.7. z Zürichu a strávili na cestách necelých 10 dní. V příštích několika článcích se pokusím shrnout naše zážitky.

13.7. Zürich – Casablanca 

V pátek kolem poledne vyrážíme na letiště. Většinu času přemýšlím, jak se dostaneme do hotelu, který je vzdálený od letiště zhruba hodinu. Bus a vlak stojí skoro nic a taxík 30 dolarů. Takže to vidím na bus nebo vlak. Nevíme ale, jestli stihneme poslední spoj do města. Když zrovna nepřemýšlíme o přepravě do hotelu, díváme se v letadle na FRIENDS, který jsem viděla už tolikrát, že bych mohla každý díl převyprávět bez šmíráku. Jony na ně kouká poprvé a při úvodní znělce trsá tak, že se třese celá řada sedadel. Baví tím cestující a já rudnu, protože na nás koukají. Jonyho lidi kolem nezajímají a prozpěvuje si text úvodní znělky, který neumí.

V shuttlu z letadla na letiště se seznamujeme s Mohammedem, který díky tomu, že má slovenské a české spolubydlící poznal, že mluvíme některou z těchto řečí. Fronta u pasových kontrol je dlouhá, a tak máme čas si s M. pokecat. Jede domů na prázdniny. Cestou do Maroka ho okradli a už přes den nic nejedl. Vytahuju muffiny, které jsme měli na cestu a nabízím je M., který neví, co muffiny jsou, ale poznává, že je to jídlo a s úsměvem od ucha k uchu si s námi povídá dál. Nabízí nám, že nás jeho strejda vezme do města. A já už byla připravená rozloučit se s třiceti dolary, abychom kufry netahali hromadnou dopravou. Shodou okolností jsme ubytováni ve čtvrti, kde bydlí M. strejda, což nám v 10 večer dělá náramnou radost. Nebudeme se toulat v pátek večer v neznámém městě. Ufff. Při loučení nám M. dává své číslo a s Jonym slibujeme, že se ozveme, až pojedeme do Fésu, odkud M. pochází a kam máme namířeno na konci naší dovolené. Dáváme si večeři v restauraci vedle hotelu a jdeme brzo spát, protože nás příští den čeká cesta do Marrákeše.

14.7. Casablanca – Marrákeš

Vyzvedáváme auto, dáváme si kafe a chceme vyrazit na cestu. Připravili jsme si na roadtrip playlist na Spotify, ale v našem činkvečentu není možnost připojení mobilu. Nezbývá nám nic jiného, než poslouchat marocké hity na rádiu, nebo si zakoupit bezdrátové repráčky. A tak se vydáváme do obchodu s elektronikou. Cestu nám pomáhá najít pán, co jde zrovna od zubaře a prý má času nazbyt. Snažíme se ho přesvědčit o tom, že si poradíme sami, aby po nás nechtěl „spropitné“, jak je v Maroku běžné. Pán s rovnátky se ale nenechává odradit a hledá obchod s námi.

Před odjezdem se ještě zastavujeme u mešity Hassan II. Než jsme všechno obešli, je čas oběda. Dávám si tradiční jídlo tajine a Jony pizzu. Casablanca nás moc neohromila. Je to…město, které nemá žádné historické centrum. Už jsme natěšený na Marrákeš a konečně vyrážíme! Repráčky hrají skvěle. Cesta nám docela utíká a cobydup přijíždíme do Marrákeše. V předměstí se řídí docela v pohodě, ale hned co přijíždíme do města, probíhá mi hlavou historka Jonyho tety z Maroka o uraženém zrcátku. Jsem ráda, že máme automat. Brzda, plyn, brzda, plyn, troubím, brzda. Jony mi asistuje a na offline mapách mě naviguje k hotelu. Ze všech stran se na nás chrlí skútry, kola, spřežení s osly i chodci. Zastavujeme na parkovišti, které vypadá věrohodně (je označené a má ceník). Platíme parkovné až do druhého dne (30 dirhamů = cca. 60 korun) a vyrážíme k hotelu, který se má nacházet 5 minut od parkoviště. Kluk, u kterého jsme zaparkovali, nám chce ukázat cestu do hotelu (mimo jiné nám nabízí nejlepší hašiš ve městě) a nenechává se odbít, jako pán s rovnátky. My sledujeme naší offline mapu a před námi jde pořád ten neodbytný kluk. Nejde se ho zbavit. Před hotelem po nás chce 150 dirhamů za jeho odvedenou práci. Po krátkém smlouvání, při kterém je naším cílem vymluvit se z placení, mu Jony do ruky strká 20 dirhamů, aby nám ten blbec nepoškrábal auto. Mizíme do vstupní haly hotelu, který pro nás Jony zarezervoval k mým narozeninám, a necháváme za námi náš první, a řekla bych, že skoro jediný „nepříjemný“ incident s místními. Je tu neuvěřitelný klid, obsluha je moc milá a dokonce s námi jeden ze zaměstnanců jde vyzvednout auto, abychom ho přeparkovali na „bezpečnější“ místo. To, že omylem parkujeme na dalším „špatném“ parkovišti, nebudu nadále rozebírat. Porozhlížíme se po hotelu, díváme se na město ze střešní terasy a připravujeme se na večeři. Po krátké procházce dorážíme na náměstí/tržnici Jema el-Fnaa. Žije to tu. Ze všech stran se vám někdo snaží prodat všechno možný. Nabídky ignorujeme a odbočujeme do postranní uličky, ve které nacházíme Café Babouche, které nás zaujímá tím, že nám nikdo neslibuje „the best price and quality in town, only for you my friend!“ Dáváme si smoothie z avokáda, pomeranče a jablka (mňam), Jony objednává shawarmu a já zase tajine. Jídlo nám moc chutná, je tu klid, čisto a obsluha je milá. Cesta domů nám trvá déle než cesta na náměstí. Jony po 15 minutách zjišťuje, že má v navigaci zadaný špatný cíl. Nevadí. Já bych byla úplně ztracená. Čtení z mapy je jedna z dalších věcí, které přenechávám Jonymu.

Kolem jedné ráno mě probouzí hluk na chodbě před naším pokojem. Jony chce hlasitým hostům říct, aby se ztišili, ale já mu zakazuji vycházet. Nerozumím ani slovu, ale podle tónu, kterým mluví, mám pocit, že se nejedná o hlasitou konverzaci, ale hádku. Po chvilce slyšíme zařvání a rozbíjení skleniček. Kontroluji, jestli máme zamčené dveře od pokoje a abych pravdu řekla, mám nahnáno. Po chvilce (zdálo se mi to spíše jako dloooooouhá chvíle) se hluk uklidňuje a já zase usínám.

15.7. Marrákeš – Vallée de l’Ourika – Marrákeš 

Při snídani se nám omlouvá personál hotelu za hluk. Od kluka, který s námi přeparkoval auto a rád s námi prohodil pár vět zjišťujeme, co se v noci dělo. Hostům, kteří si na „oslavu“ zaplatili do hotelu dámskou společnost, se nedostalo žádné služby, jelikož je prostituce ilegální a hotelový personál jakoukoliv nemravnou činnost hned zatrhl. Celá situace vyústila v hádku o peníze, na které jejich společnice za odpracovaný čas naléhaly. Pánové ale odmítli platit za nevyužitou službu. Celý ten příběh nás celkem rozesmál a už na včerejší nemilé probuzení nemyslím.

Po snídani domácích specialit vyrážíme na výlet k vodopádům, které se nachází u městečka Ourika. Cestou se zastavujeme v turistických informacích, abychom zjistili nějaké „tajné“ tipy, kam zajít. Ještě, že mám Jonyho, který se se všemi domluví francouzsky. Cestou k vodopádům se zastavujeme v restauraci a objednáváme si jak jinak než tajine. Jí se to v celém Maroku, ale v každém městě tak trošku na jiný způsob, a tak nám nevadí jíst pořád do kolečka „to samé“. Pokračujeme dál a po chvilce přijíždíme do vesnice, ze které se šplhá dále k vodopádům. Parkujeme, už víme jak se dostat ze spárů otravných „průvodců“, i když jsou pěkně neodbytný, a vydáváme se na výšlap. Cesta je úzká, je tu hodně lidí v žabkách a celá cesta nahoru se hrozně tááááhne. Vodopád byl hezký, ale moc nás neohromil. Spíše nás zaujal výhled na hory velikého Atlasu. Pospícháme k autu, abychom stihli finále fotbalu. Stihli bychom to akorát, kdybychom nezapomněli na časový přesun. Už se hraje druhý poločas a Jony zuří. Chorvatsko prohrává a já nemám důvod fandit. Usínám. Po hodině se probouzím, Jonymu se už zklidnil tep, i přesto, že prohrál na poslední chvíli v tipovací soutěži. Jdeme do bazénu na střešní terase a sledujeme západ slunce. Romantikaaaaa. Máme hlad a vyrážíme na večeři. S výběrem jídla jsme byli den předtím spokojeni a tak zdravíme známé tváře v Café Babouche, které se usmívají a děkují, že jsme je opět navštívili. Hned, co začínáme jíst, se Jony přestává mračit.  Po večeři se chvíli procházíme a jdeme spát, protože další den balíme kufry, loučíme se s Marrákešem a pokračujeme dál.

Někde za mnou jsou davy, které se fotí s vodopády. My se raději vyfotili s výhledem na hory.

16.7. Marrákeš – Ait Ben Haddou – Kalaat M’Gouna

Snídáme, loučíme se s překrásnou terasou a necháváme kufry na recepci. Dopoledne trávíme ještě v Marrákeši. Navštěvujeme palác Bahia a procházíme se městem poprvé ve dne. Na tržnici se mi líbí slaměná kabelka a tak Jony smlouvá jako zkušený kupec, protože já se neodvážím. Zbytek suvenýrů plánujeme koupit ve Fésu. Obědváme v restauraci, která paří ke stejnému řetězci jako Café Babouche. Na porcích se tu nešetří. Neustálé příšerné vedro mi zrovna nepomáhá v boji s plným talířem, který bych klidně mohla zpracovávat k obědu i zítra.

Bahia Palace

Marrákeš

Vracíme se pro věci do hotelu, loučíme se s personálem a vyrážíme na první delší cestu. Zdoláváme Tizi n’Tischka (klikatou cestu, která vede skrz Vysoký Atlas) a v pozdních odpoledních hodinách přijíždíme do Ait Ben Haddou. Natáčel se tu seriál Game of Thrones. Místo v seriálu ztvárňuje město Yunkai, které dobyla Daenerys Targaryen. Stavíme nedaleko vyhlídky, odkud je vidět na celé opevnění. Nestíháme ani vyjít z auta a už se u nás objevuje místní a nabízí nám, že nás tu provede. Jony mu narovinu vysvětluje, že jsme studenti, nemáme peníze a rádi se projdeme sami, jelikož nemáme moc čas se zdržovat. Pán (později zjišťujeme, že se jmenuje Hassan) říká, že nás provede ze solidarity a nebude to brát jako svoji práci. Je nám jasné, že se ho jen tak nezbavíme, a tak s ním vyrážíme k pevnosti. Hassan cestou Jonymu vypráví pár zajímavostí o místě. Hliněné městečko máme zkouknuto cobydup, jelikož Hassan náš komentář o tom, že nemáme moc času, vzal vážně. Obcházíme tedy jen kousek osídlení a vyrážíme zpět k autu. Ne. Auto je jiným směrem než nás Hassan vede. Nevěřícně kokám na Jonyho, který si taky není jistý, kam má Hassan namířeno. Prý nám chce ukázat, jak žijí berbeři (původní obyvatelé severní Afriky). Ve vesnici moc lidí není a kolem nás nevidím ani člověka. Nechce se mi k němu domů. Chci k autu. Než ale stihnu něco říct, stojíme před domem. Zve nás dál. Jony vidí, že se mi dovnitř nechce a i on sám je trošku skeptický. Zůstávám venku a Jony jde zčeknout situaci. Super. Nevím, co je lepší. Jít k neznámému berberovi domů, nebo tu stát sama uprostřed ničeho a čekat. Po chvíli na mě vykukuje z vrátek Jony, který říká, že se nemusím bát. Hassan nás ujišťuje, že není žádný barbar, ale berber a ukazuje nám místnost s kotlíky a komínem (dírou ve zdi), kde připravují svá tradiční jídla. Zve nás do další místnosti a já jen doufám, že ten dům není moc velký, protože mi to celé není moc příjemné. Procházíme kolem paní, která nevypadá, že by byla štěstím bez sebe, že jí tam Hassan tahá cizince. Nestihám se rozhlédnout v další místnosti a už držím v ruce jehně, které mi Hassan podává a fotíme se. Pokračujeme dál do kuchyně, obýváku a pokoje pro hosty, kde prý můžeme přespat. Děkujeme za nabídku a vycházíme zadními dveřmi ven, odkud je vidět celé opevnění. Procházíme se k autu a loučíme se. Hassan nám dává číslo, abychom ho mohli kontaktovat nebo ho doporučili dalším návštěvníkům. Opravdu po nás nechce žádné peníze, pouze něco na památku. Dodržel své slovo. Vytahuji jeden švýcarský frank. Hassan si ho prohlíží, děkuje a mává nám na rozloučenou.

Ait Ben Haddou

V pevnosti Ait Ben Haddou se nachází pár obchůdků se suvenýry.

Už je tma a den strávený v autě nás oba unavil. Soustředím se na dobře označenou vozovku, protože nic jiného vidět není a těším se do hotelu (Kasbah Agoulzi), který jsme zabookovali den před tím přes booking.com. Po už ani nevím jak dlouhé cestě přijíždíme (aspoň si to myslíme) na místo, kde by se měl nacházet hotel. Jony: „Tady doprava.“ Oba se díváme na ulici, kam mám odbočit. Nejsem si jistá, jestli tohle naše činkvečento dá. A ani jestli to dám já. Odbočuji a po metru cítím, jak se mi kola protáčejí a já trochu sjíždím na suché zemině a šutrech. Rezignuju. Adrenalinu na mě bylo dnes už dost. Jony přebírá vyjíždění do krpálu. Je hrozná tma a my vidíme jen místa, která osvětluje auto. Na bookingu psali, že mají parkoviště pro hosty zadarmo. Nevím, jestli je tohle úplně zadarmo. Na vrcholu kopce je nějaká stavba nebo opuštěný dům. Nic nevidím. Může to být cokoliv. Je tma jak v pytli a s Jonym už přemýšlíme o tom, jaké je to spát v činkvečentu. Sjíždíme dolů a naštěstí u cesty sedí dva chlapi. Prý musíme jet ještě 2 km rovně. Chytá mě další vlna naděje. Jedeme dál, ale nic nevidíme. Další chlapi u silnice. Prý musíme jet ještě chvíli. Po pěti minutách mě naděje už opouští. V dálce vidím ceduli. Odbočka do našeho hotelu! Řekli jsme, že přijedeme v 19h je asi půl jedenáctý. Už nás zase vidím, jak spíme celou noc na parkovišti před hotelem. Naštěstí hned z hotelu vychází pán, který o nás ví a pomáhá nám s kufrem. Jeho manželka nám nabízí večeři, kterou pro nás schovali. Jsme spíš unavení než hladoví, ale ze slušnosti neodmítáme. Na terase nás čeká večeře. Předkrm, hlavní chod, dezert. Jsem hrozně unavená a usínám, jen co si lehnu. Najedená, umytá a v posteli.

Kasbah Agoulzi 

You Might Also Like

No Comments

Leave a Reply