Browsing Category

Bon voyage

Bon voyage

Memoáry z Maroka

05/09/2018

Musím přiznat, že Jony je v plánování volnočasových aktivit, výletů a dovolených zběhlejší než já. Ne, že bych nebyla dobrodruh, nebo ráda seděla doma. Řekla bych, že naopak. Jsem celkem otevřený člověk a nebráním se novým a neznámým věcem. K takové povaze dobrodružnost tak trochu patří. Jen potřebuji někoho, kdo to „dobrodrůžo“ bude iniciovat. Moje iniciativa totiž většinou začíná a končí tak, že řeknu: „JEEEE, TAM JEDNOU CHCI!“ Málokdy ale otevřu diář, navrhnu datum, nebo se podívám na letenky. Až když ke mně přijde Jony s jeho promyšleným kalendářem a návrhem kam a kdy pojedeme (přinejlepším už i zmonitorovanou dopravou do cíle), začnu i já brát plánování svého nebo našeho času vážněji. Trošku si to protiřečí s tím, že mě organizování obecně baví a nejsem tak úplně chaot, co se mého časového harmonogramu týče. O plánování a organizování bych se mohla rozpovídat na několik stránek.  To bych ale povídala mimo mísu. Zpět k věci.

Při plánování prázdnin se letos věc měla stejně jako vždy. Jony navrhl destinaci. „Pojedeme do Maroka.“ Jony už je zkušený cestovatel, což se o mně říct nedá. Můj jediný výlet na jiný kontinent byl k moři do Turecka. Kývla jsem a koncem dubna jsme po pár hodinách hledání nejlepšího spoje do Maroka koupili letenky do Casablancy (v hlavě mi hned hraje píseň „As Time Goes By“ ze stejnojmenného filmu). Rozhodli jsme se, že navštívíme několik míst a naši cestu do Maroka pojmeme jak jinak, než dobrodružně. Zarezervovali jsme si přes půjčovnu v Casablance auto (Fiat 500), abychom mohli objet místa, která chceme, a mohli jednat tak trochu spontánně. Letěli jsme 13.7. z Zürichu a strávili na cestách necelých 10 dní. V příštích několika článcích se pokusím shrnout naše zážitky.

13.7. Zürich – Casablanca 

V pátek kolem poledne vyrážíme na letiště. Většinu času přemýšlím, jak se dostaneme do hotelu, který je vzdálený od letiště zhruba hodinu. Bus a vlak stojí skoro nic a taxík 30 dolarů. Takže to vidím na bus nebo vlak. Nevíme ale, jestli stihneme poslední spoj do města. Když zrovna nepřemýšlíme o přepravě do hotelu, díváme se v letadle na FRIENDS, který jsem viděla už tolikrát, že bych mohla každý díl převyprávět bez šmíráku. Jony na ně kouká poprvé a při úvodní znělce trsá tak, že se třese celá řada sedadel. Baví tím cestující a já rudnu, protože na nás koukají. Jonyho lidi kolem nezajímají a prozpěvuje si text úvodní znělky, který neumí.

V shuttlu z letadla na letiště se seznamujeme s Mohammedem, který díky tomu, že má slovenské a české spolubydlící poznal, že mluvíme některou z těchto řečí. Fronta u pasových kontrol je dlouhá, a tak máme čas si s M. pokecat. Jede domů na prázdniny. Cestou do Maroka ho okradli a už přes den nic nejedl. Vytahuju muffiny, které jsme měli na cestu a nabízím je M., který neví, co muffiny jsou, ale poznává, že je to jídlo a s úsměvem od ucha k uchu si s námi povídá dál. Nabízí nám, že nás jeho strejda vezme do města. A já už byla připravená rozloučit se s třiceti dolary, abychom kufry netahali hromadnou dopravou. Shodou okolností jsme ubytováni ve čtvrti, kde bydlí M. strejda, což nám v 10 večer dělá náramnou radost. Nebudeme se toulat v pátek večer v neznámém městě. Ufff. Při loučení nám M. dává své číslo a s Jonym slibujeme, že se ozveme, až pojedeme do Fésu, odkud M. pochází a kam máme namířeno na konci naší dovolené. Dáváme si večeři v restauraci vedle hotelu a jdeme brzo spát, protože nás příští den čeká cesta do Marrákeše.

14.7. Casablanca – Marrákeš

Vyzvedáváme auto, dáváme si kafe a chceme vyrazit na cestu. Připravili jsme si na roadtrip playlist na Spotify, ale v našem činkvečentu není možnost připojení mobilu. Nezbývá nám nic jiného, než poslouchat marocké hity na rádiu, nebo si zakoupit bezdrátové repráčky. A tak se vydáváme do obchodu s elektronikou. Cestu nám pomáhá najít pán, co jde zrovna od zubaře a prý má času nazbyt. Snažíme se ho přesvědčit o tom, že si poradíme sami, aby po nás nechtěl „spropitné“, jak je v Maroku běžné. Pán s rovnátky se ale nenechává odradit a hledá obchod s námi.

Před odjezdem se ještě zastavujeme u mešity Hassan II. Než jsme všechno obešli, je čas oběda. Dávám si tradiční jídlo tajine a Jony pizzu. Casablanca nás moc neohromila. Je to…město, které nemá žádné historické centrum. Už jsme natěšený na Marrákeš a konečně vyrážíme! Repráčky hrají skvěle. Cesta nám docela utíká a cobydup přijíždíme do Marrákeše. V předměstí se řídí docela v pohodě, ale hned co přijíždíme do města, probíhá mi hlavou historka Jonyho tety z Maroka o uraženém zrcátku. Jsem ráda, že máme automat. Brzda, plyn, brzda, plyn, troubím, brzda. Jony mi asistuje a na offline mapách mě naviguje k hotelu. Ze všech stran se na nás chrlí skútry, kola, spřežení s osly i chodci. Zastavujeme na parkovišti, které vypadá věrohodně (je označené a má ceník). Platíme parkovné až do druhého dne (30 dirhamů = cca. 60 korun) a vyrážíme k hotelu, který se má nacházet 5 minut od parkoviště. Kluk, u kterého jsme zaparkovali, nám chce ukázat cestu do hotelu (mimo jiné nám nabízí nejlepší hašiš ve městě) a nenechává se odbít, jako pán s rovnátky. My sledujeme naší offline mapu a před námi jde pořád ten neodbytný kluk. Nejde se ho zbavit. Před hotelem po nás chce 150 dirhamů za jeho odvedenou práci. Po krátkém smlouvání, při kterém je naším cílem vymluvit se z placení, mu Jony do ruky strká 20 dirhamů, aby nám ten blbec nepoškrábal auto. Mizíme do vstupní haly hotelu, který pro nás Jony zarezervoval k mým narozeninám, a necháváme za námi náš první, a řekla bych, že skoro jediný „nepříjemný“ incident s místními. Je tu neuvěřitelný klid, obsluha je moc milá a dokonce s námi jeden ze zaměstnanců jde vyzvednout auto, abychom ho přeparkovali na „bezpečnější“ místo. To, že omylem parkujeme na dalším „špatném“ parkovišti, nebudu nadále rozebírat. Porozhlížíme se po hotelu, díváme se na město ze střešní terasy a připravujeme se na večeři. Po krátké procházce dorážíme na náměstí/tržnici Jema el-Fnaa. Žije to tu. Ze všech stran se vám někdo snaží prodat všechno možný. Nabídky ignorujeme a odbočujeme do postranní uličky, ve které nacházíme Café Babouche, které nás zaujímá tím, že nám nikdo neslibuje „the best price and quality in town, only for you my friend!“ Dáváme si smoothie z avokáda, pomeranče a jablka (mňam), Jony objednává shawarmu a já zase tajine. Jídlo nám moc chutná, je tu klid, čisto a obsluha je milá. Cesta domů nám trvá déle než cesta na náměstí. Jony po 15 minutách zjišťuje, že má v navigaci zadaný špatný cíl. Nevadí. Já bych byla úplně ztracená. Čtení z mapy je jedna z dalších věcí, které přenechávám Jonymu.

Kolem jedné ráno mě probouzí hluk na chodbě před naším pokojem. Jony chce hlasitým hostům říct, aby se ztišili, ale já mu zakazuji vycházet. Nerozumím ani slovu, ale podle tónu, kterým mluví, mám pocit, že se nejedná o hlasitou konverzaci, ale hádku. Po chvilce slyšíme zařvání a rozbíjení skleniček. Kontroluji, jestli máme zamčené dveře od pokoje a abych pravdu řekla, mám nahnáno. Po chvilce (zdálo se mi to spíše jako dloooooouhá chvíle) se hluk uklidňuje a já zase usínám.

15.7. Marrákeš – Vallée de l’Ourika – Marrákeš 

Při snídani se nám omlouvá personál hotelu za hluk. Od kluka, který s námi přeparkoval auto a rád s námi prohodil pár vět zjišťujeme, co se v noci dělo. Hostům, kteří si na „oslavu“ zaplatili do hotelu dámskou společnost, se nedostalo žádné služby, jelikož je prostituce ilegální a hotelový personál jakoukoliv nemravnou činnost hned zatrhl. Celá situace vyústila v hádku o peníze, na které jejich společnice za odpracovaný čas naléhaly. Pánové ale odmítli platit za nevyužitou službu. Celý ten příběh nás celkem rozesmál a už na včerejší nemilé probuzení nemyslím.

Po snídani domácích specialit vyrážíme na výlet k vodopádům, které se nachází u městečka Ourika. Cestou se zastavujeme v turistických informacích, abychom zjistili nějaké „tajné“ tipy, kam zajít. Ještě, že mám Jonyho, který se se všemi domluví francouzsky. Cestou k vodopádům se zastavujeme v restauraci a objednáváme si jak jinak než tajine. Jí se to v celém Maroku, ale v každém městě tak trošku na jiný způsob, a tak nám nevadí jíst pořád do kolečka „to samé“. Pokračujeme dál a po chvilce přijíždíme do vesnice, ze které se šplhá dále k vodopádům. Parkujeme, už víme jak se dostat ze spárů otravných „průvodců“, i když jsou pěkně neodbytný, a vydáváme se na výšlap. Cesta je úzká, je tu hodně lidí v žabkách a celá cesta nahoru se hrozně tááááhne. Vodopád byl hezký, ale moc nás neohromil. Spíše nás zaujal výhled na hory velikého Atlasu. Pospícháme k autu, abychom stihli finále fotbalu. Stihli bychom to akorát, kdybychom nezapomněli na časový přesun. Už se hraje druhý poločas a Jony zuří. Chorvatsko prohrává a já nemám důvod fandit. Usínám. Po hodině se probouzím, Jonymu se už zklidnil tep, i přesto, že prohrál na poslední chvíli v tipovací soutěži. Jdeme do bazénu na střešní terase a sledujeme západ slunce. Romantikaaaaa. Máme hlad a vyrážíme na večeři. S výběrem jídla jsme byli den předtím spokojeni a tak zdravíme známé tváře v Café Babouche, které se usmívají a děkují, že jsme je opět navštívili. Hned, co začínáme jíst, se Jony přestává mračit.  Po večeři se chvíli procházíme a jdeme spát, protože další den balíme kufry, loučíme se s Marrákešem a pokračujeme dál.

Někde za mnou jsou davy, které se fotí s vodopády. My se raději vyfotili s výhledem na hory.

16.7. Marrákeš – Ait Ben Haddou – Kalaat M’Gouna

Snídáme, loučíme se s překrásnou terasou a necháváme kufry na recepci. Dopoledne trávíme ještě v Marrákeši. Navštěvujeme palác Bahia a procházíme se městem poprvé ve dne. Na tržnici se mi líbí slaměná kabelka a tak Jony smlouvá jako zkušený kupec, protože já se neodvážím. Zbytek suvenýrů plánujeme koupit ve Fésu. Obědváme v restauraci, která paří ke stejnému řetězci jako Café Babouche. Na porcích se tu nešetří. Neustálé příšerné vedro mi zrovna nepomáhá v boji s plným talířem, který bych klidně mohla zpracovávat k obědu i zítra.

Bahia Palace

Marrákeš

Vracíme se pro věci do hotelu, loučíme se s personálem a vyrážíme na první delší cestu. Zdoláváme Tizi n’Tischka (klikatou cestu, která vede skrz Vysoký Atlas) a v pozdních odpoledních hodinách přijíždíme do Ait Ben Haddou. Natáčel se tu seriál Game of Thrones. Místo v seriálu ztvárňuje město Yunkai, které dobyla Daenerys Targaryen. Stavíme nedaleko vyhlídky, odkud je vidět na celé opevnění. Nestíháme ani vyjít z auta a už se u nás objevuje místní a nabízí nám, že nás tu provede. Jony mu narovinu vysvětluje, že jsme studenti, nemáme peníze a rádi se projdeme sami, jelikož nemáme moc čas se zdržovat. Pán (později zjišťujeme, že se jmenuje Hassan) říká, že nás provede ze solidarity a nebude to brát jako svoji práci. Je nám jasné, že se ho jen tak nezbavíme, a tak s ním vyrážíme k pevnosti. Hassan cestou Jonymu vypráví pár zajímavostí o místě. Hliněné městečko máme zkouknuto cobydup, jelikož Hassan náš komentář o tom, že nemáme moc času, vzal vážně. Obcházíme tedy jen kousek osídlení a vyrážíme zpět k autu. Ne. Auto je jiným směrem než nás Hassan vede. Nevěřícně kokám na Jonyho, který si taky není jistý, kam má Hassan namířeno. Prý nám chce ukázat, jak žijí berbeři (původní obyvatelé severní Afriky). Ve vesnici moc lidí není a kolem nás nevidím ani člověka. Nechce se mi k němu domů. Chci k autu. Než ale stihnu něco říct, stojíme před domem. Zve nás dál. Jony vidí, že se mi dovnitř nechce a i on sám je trošku skeptický. Zůstávám venku a Jony jde zčeknout situaci. Super. Nevím, co je lepší. Jít k neznámému berberovi domů, nebo tu stát sama uprostřed ničeho a čekat. Po chvíli na mě vykukuje z vrátek Jony, který říká, že se nemusím bát. Hassan nás ujišťuje, že není žádný barbar, ale berber a ukazuje nám místnost s kotlíky a komínem (dírou ve zdi), kde připravují svá tradiční jídla. Zve nás do další místnosti a já jen doufám, že ten dům není moc velký, protože mi to celé není moc příjemné. Procházíme kolem paní, která nevypadá, že by byla štěstím bez sebe, že jí tam Hassan tahá cizince. Nestihám se rozhlédnout v další místnosti a už držím v ruce jehně, které mi Hassan podává a fotíme se. Pokračujeme dál do kuchyně, obýváku a pokoje pro hosty, kde prý můžeme přespat. Děkujeme za nabídku a vycházíme zadními dveřmi ven, odkud je vidět celé opevnění. Procházíme se k autu a loučíme se. Hassan nám dává číslo, abychom ho mohli kontaktovat nebo ho doporučili dalším návštěvníkům. Opravdu po nás nechce žádné peníze, pouze něco na památku. Dodržel své slovo. Vytahuji jeden švýcarský frank. Hassan si ho prohlíží, děkuje a mává nám na rozloučenou.

Ait Ben Haddou

V pevnosti Ait Ben Haddou se nachází pár obchůdků se suvenýry.

Už je tma a den strávený v autě nás oba unavil. Soustředím se na dobře označenou vozovku, protože nic jiného vidět není a těším se do hotelu (Kasbah Agoulzi), který jsme zabookovali den před tím přes booking.com. Po už ani nevím jak dlouhé cestě přijíždíme (aspoň si to myslíme) na místo, kde by se měl nacházet hotel. Jony: „Tady doprava.“ Oba se díváme na ulici, kam mám odbočit. Nejsem si jistá, jestli tohle naše činkvečento dá. A ani jestli to dám já. Odbočuji a po metru cítím, jak se mi kola protáčejí a já trochu sjíždím na suché zemině a šutrech. Rezignuju. Adrenalinu na mě bylo dnes už dost. Jony přebírá vyjíždění do krpálu. Je hrozná tma a my vidíme jen místa, která osvětluje auto. Na bookingu psali, že mají parkoviště pro hosty zadarmo. Nevím, jestli je tohle úplně zadarmo. Na vrcholu kopce je nějaká stavba nebo opuštěný dům. Nic nevidím. Může to být cokoliv. Je tma jak v pytli a s Jonym už přemýšlíme o tom, jaké je to spát v činkvečentu. Sjíždíme dolů a naštěstí u cesty sedí dva chlapi. Prý musíme jet ještě 2 km rovně. Chytá mě další vlna naděje. Jedeme dál, ale nic nevidíme. Další chlapi u silnice. Prý musíme jet ještě chvíli. Po pěti minutách mě naděje už opouští. V dálce vidím ceduli. Odbočka do našeho hotelu! Řekli jsme, že přijedeme v 19h.  Je asi půl jedenáctý. Už nás zase vidím, jak spíme celou noc na parkovišti před hotelem. Naštěstí hned z hotelu vychází pán, který o nás ví a pomáhá nám s kufrem. Jeho manželka nám nabízí večeři, kterou pro nás schovali. Jsme spíš unavení než hladoví, ale ze slušnosti neodmítáme. Na terase nás čeká večeře. Předkrm, hlavní chod, dezert. Jsem hrozně unavená a usínám, jen co si lehnu. Najedená, umytá a v posteli.

Kasbah Agoulzi 

Bon voyage

Dublin

07/02/2017

Jednou jsme s Jonym prohodili, že pojedeme do Irska.. a tak jsme si tento sen splnili a vyrazili do Dublinu. Zasloužený prázdniny po zkouškách!

DSC_0521

Bydlení jsme našli přes Airbnb a můžu ho určitě doporučit dalším návštěvníkům Dublinu! Domek, který vidíte na horní fotce, patří Lorraine, moc milé a skvělé hostitelce. Pronajali jsme si u ní pokoj, mohli jsme používat kuchyň, a samozřejmě i koupelnu a přes den jsme občas odpočívali i v obývacím pokoji. Dům se nachází zhruba 15-20. min pěšky od centra ve čtvrti Smithfield.

Přiletěli jsme ve středu odpoledne, takže jsme přijeli k Lorraine, nechali doma kufry a vyrazili s průvodcem v kapse, foťákem kolem krku a prázdnými žaludky na procházku. L. nám ukázala cestu do centra a dala pár typů na místní restaurace a bary. Hned ve Smithfieldu jsme si dali v dost alternativní restauraci něco k jídlu a prošli se podél řeky do centra.

Ve čtvrtek jsme se nasnídali v Cowtown Cafe, které je dvě minuty od domu. Dali jsme si tradiční irskou snídani (neboli anglickou/skotskou). Obsluha nebyla nic moc, ale jídlo nám moc chutnalo. Naplánovali jsme program na den a vyrazili natěšený prozkoumávat město.

DSC_0532

DSC_0561

Na kampusu Trinity College jsme navštívili výstavu „Book of Kells“, což je rukopis čtyř evangelií napsaný keltskými mnichy těsně před rokem 800. Na konci výstavy se nachází nejstarší knihovna Irska, ve které je uloženo více než 4 a půl milionu knih, písem a svazků.

DSC_0583

Po procházce na kampusu jsme zamířili k O’Conell Bridge a Ha’penny Bridge v samém centru města. Bylo krásný počasí!

DSC_0556

DSC_0616

Večer jsme si dali v „Lilliput Stores“ kávu a skamarádili se s italským prodavačem, který nám dal pár tajných typů a sendviče zdarma (jupíííí). Dojeli jsme tramvají do moderní/nové části – do dublinských doků a cestou domů jsme ve Smithfieldu navštívili tradiční irish pub „The Cobblestone“, který nám doporučovala L. i náš kapesní průvodce. Už venku jsme slyšeli hudbu. Takovou hudbu v ulicích v Dublinu uslyšíte z místních hospod často, a že je tady těch hospod dost! Pár stolů je rezervovaných pro kolemjdoucí i stálé muzikanty, kteří se tu scházejí a dodávají pubu pravou irskou atmosféru. I přesto, že se muzikanti scházejí náhodně, nezní hudba vůbec improvizovaně. Dali jsme si Guinness a těšili se na další den.

V pátek jsme snídali v „A SLICE of Cake Cafe“, kde se nám moc líbilo! Dala jsem si toasty s marmeládou a výýýbornou ovesnou kaši s medem, mákem a banány. J. si dal toast s vajíčky a avokádem. Mňam!

DSC_0639

DSC_0641

Plán na další den jsme už měli – Guinness Store House!

DSC_0669

Prohlídka starého pivovaru je moderně pojata. V přízemí se nachází veeeeliký gift shop. Na začátku „guinessového dobrodružství“ jsme zjistili něco málo o ingrediencích, později i o historii. V dalších patrech na nás čekala ochutnávka a  výstava. V budově se nachází i restaurace, která měla fér ceny. My jsme ale byli plný ze snídaně a vydali jsme se do sedmého patra, kde jsme si v baru s výhledem na celý Dublin dali překvapivě Guinness. Po posezení v baru nám pomalu vyhládlo a tak jsme zašli do čtvrti, kterou jsme ještě neprozkoumali a dali si oběd. Poté jsme se prošli parkem St Stephen’s Green a dostali se k hlavní nákupní třídě. Já jsem odolávala a chladně kolem obchodů procházela, i když mě J. občas musel držet, abych tomu nepodlehla. Došli jsme domů, odpočívali, a zašli do Mulligans Gastro pub, kde jsme plánovali program na další den.

DSC_0758

DSC_0785

DSC_0694

DSC_0706

DSC_0750

DSC_0769

DSC_0779

DSC_0776

V sobotu jsme si udělali výlet do přístavního městečka Howth, kde jsme se prošli k majáku, viděli na vteřinu tuleně, dali si na trhu oběd a čaj v útulné kavárně/restauraci u nádraží (typ od našeho kamaráda Antonia z „Lilliput Stores“)

DSC_0814

DSC_0823

DSC_0850

DSC_0838

V sobotu večer jsme se rozhodli objevovat puby. Proto byla dobrá večeře důležitý základ! První zastávkou byl Mulligans Gastro Pub, kde jsme si dali výýýborný burgry. Naší druhou zastávkou byl Temple Bar, kde bylo naprosto plno a veselo! Náš plán zněl sice „jeden bar, jedno pivo“, ale v druhém baru (The Mezz) hrála skvělá kapela (Till Death Do Us A Party) a zůstali jsme tam celý večer.

Na neděli ráno jsme naplánovali trhy, návštěvu Croke Parku (stadion a muzeum historie irského sportu) a Kilmainham Gaol (vězení, které hrálo důležitou roli při revoluci v roce 1916). Jelikož jsme ale nevěděli, že je vězení tak oblíbená památka a vstupenky jsou vyprodané pár dní dopředu, museli jsme prohlídku vynechat. Prošli jsme se po dlouhém dni zpátky domů přes Phoenix Park (jeden z největších městských parků na světě), který se určitě vyplatí vidět přes den (dají se tu vypůjčit i kola). Zašli jsme do indický restaurace, kde jsme si objednali kopu jídla s sebou, doma se přejedli a zašli na poslední pivo do „The Cobblestone“.

Už se těším až Dublin zase navštívím 🙂

I.

 

Bon voyage

London Calling

29/01/2017

Jelikož jsem navštívila Natali v Southamptonu, který není daleko od Londýna, rozhodly jsme se zapojit ho do našeho programu. Byl to můj druhý jednodenní výlet do hlavního města Anglie, takže kromě památek a shoppingu v Oxford street jsme se s N. rozhodly, že se projdeme do čtvrti, kterou jsme neviděly. Jelikož jsme hledaly zajímavé vintage obchody pro projekt, na kterém N. pracuje, vyrazily jsme do Notting Hillu. Většina zná tuto čtvrť ze stejnojmenného filmu s Hugh Grantem a Juliou Roberts.

DSC_0911

Přijely jsme na Victoria Station, daly si něco k snědku v Pretu (kdo tam nikdy nebyl – doporučuji – najdete ho na každém rohu) a vyrazily kolem Buckinghamského paláce k Hyde Parku. Byla příííšerná zima! Daly jsme si na zahřátí ne moc dobrý kafe na začátku parku v pojezdné kavárně a prošly se na druhý konec, kde už začíná Notting Hill.

DSC_0949

DSC_0928

DSC_0931

DSC_0996

DSC_1015

DSC_1005

DSC_1018

DSC_1031

DSC_1036

Na další zajímavé vintage obchody s retro módou jsme narazily v Sohu. Všechny typy najdete zde.

DSC_1070

Hrozně jsem se chtěla podívat k Big Banu a London Eye, protože jsme se v červnu 2012 podívaly do Londýna poprvé právě s N. a patří to mezi naše společné oblíbené vzpomínky. Proto jsme náš denní výlet v Londýně ukončily procházkou k Westminster Abbey. Po 20 km nachozených za ten den jsme nastoupily do autobusu směr Southampton, ze kterého jsme s bolavýma nohama jen tak tak vystoupily. Druhý den jsme nemohly chodit, ale byla to skvěle investovaná energie.

DSC_0012

DSC_0005

DSC_0017

DSC_0036

DSC_0029

 

 

Bon voyage

Sardegna, Home and Friends.

23/09/2016

Léto jsem moc neplánovala, protože kvůli práci nemůžu často jezdit pryč. První týden v září jsme s mámou a ségrou měly v plánu Sardinii, zbytek jsem přenechala náhodě. Na poslední chvílí jsem dostala v práci na měsíc volno, sbalila si kufr a jela domů happy jak dva grepy. Byl to hrozně hezkej pocit být doma po delší době a ne jenom na pár dní.

Hned první týden jsem byla na pár oslavách, dala si sraz s lidmi, které jsem dlouho neviděla a nakupovala… S mámou jsme si zašly do kina na Božskou Florence. Film byl ok, žádnej zázrak, ale i tak pobavil.

_dsc1051

S Jonym jsme si zašli do Opapa v Revoluční na snídani. Dali jsme si výýýbornou omeletu. Doporučuji :).

_dsc1048

_dsc1061

_dsc1057

Další den jsme se s kamarádkou prošly centrem. Procházky Prahou miluju a chybělo mi to. Bylo přííííííííšerný vedro, takže jsme se šly „ochladit“ na šlapadla a pak na oběd do Delmartu. Mňam Mňam.

_dsc1080

_dsc1084

„už můžu jíst nebo pořád fotíš?“

 

14454634_1080797248708570_1197207778_n

procházky naším sídlištěm se sousedem jsou tradice 🙂

No a 2.9. jsme vyrazily k moři. Počasí nám vyšlo úžasně. Jenom jeden den jsme měly zataženo, a tak jsme si udělaly výlet do katalánského města Alghero. Sice jsme udělaly jenom pár výletů a spíš se váleli na pláži a jedly gelato, ale s jistotou můžu říct, že Sardinie je úžasná. Kdo tam byl, ten potvrdí, kdo ne, ten ať už plánuje dovolenou na příští léto!

_dsc1185

Pláž v San Teodoru. Jeden den byly tak velký vlny, že lidi ztrácely plavky. Aspoň byla sranda…Promiň ségra. Bylo to fakt vtipný.

_dsc1170

Ráno jsme chodily do hotýlku na pláži na dobrý italský cappuccino a cornetto con crema. Vůůůbec mi nevadilo vstávat brzo.

_dsc1147

_dsc1118

_dsc0149

Když jsme zrovna nevýletničily, tak jsme se válely na pláži, četly časopisy, knížky, poslouchaly hudbu a užívaly si těch hrozně hezkých společných chvil.

Od té doby, co studuju v zahraničí jsem se musela naučit vařit. A baví mě to! Tady jsem nám zrovna připravovala rizoto s mořskými plody.

_dsc0205

_dsc1638

Výlet do Alghera.

_dsc0078

sis v Algheru.

_dsc1702

_dsc1690

_dsc0051

_dsc0068

Já, můj creepy smile a nejdůležitější stvoření na týhle planetě. Děkujeme sympatickému Italovi za foto. Grazie.

_dsc1653

Oběd jsme si daly v  útulné restauraci v centru Alghera. Objednaly sme si samozřejmě všechny tři pizzu. Byla výborná, jak jinak! Zapila jsem jí sardinským pivem, který jsem tam pila asi každý den. Pak jsem ve vodě dělala cviky na břicho abych neměla pivní pupek…

_dsc0019

_dsc0034

Amen.


_dsc1218

Porto Cervo

_dsc1257

_dsc1288

_dsc0216


V Praze nás čekalo hezký počasí a já jsem měla ještě celý týden v Praze před sebou.
Dva dny před odjezdem měla kamarádka rozlučku. Odjela nám do Anglie si udělat bakaláře. Už se za ní chystám!

14285586_594757477362620_1138975647_o

Jsem hrozně ráda, že jsem rozlučku před mým odjezdem zpátky do Zürichu stihla. Viděla jsem lidi, který jsem neviděla hrooooozně dlouho, a který pro mě hodně znamenají. Byl to hrozně hezkej večer. Díky Náco, že si jela pryč (ne nemyslím to vážně). Aspoň jsme se konečně všichni sešly…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

14359643_10208769986864713_89441090_o

<3

Já už jsem zpátky v Zürichu. Začal nám tu už semestr a je tu pořádná zima. Mám zaplý topení, piju čaj a koukám na fotky z léta. Bylo úžasný. Chybíte mi všichni. A Praha taky. Doufám, že brzy na viděnou.

Bye.

I.